Temný rytmus srdce

Prolog

O pár let dříve

Hodiny odbily deset dopoledne, když se dveře soudní síně pro veřejnost uzavřely. Situace byla neobvyklá, protože v tuhle dobu to v budově soudu vždy přímo žilo, ale navzdory tomu bylo všude hrobové ticho. Kdyby někde v chodbě někdo upustil špendlíček, nebyl by žádný problém ho zaslechnout.
Zaregistroval to i hnědovlasý chlapec, jenž měl na nose posazené brýle s černými obroučky. Seděl hned u dveří vedoucích do soudní síně, za kterými jeho rodiče projednávali nejdůležitější případ své kariéry. Alespoň tak mu to řekli.

Čekal tam sotva pár minut, ale připadalo mu to jako nekončící věčnost. Nudou začal kopat nohama, které mu visely dolů z lavice, protože byl malý. Také to byl jeden z důvodů, proč si ho ostatní děti dobíraly.
Neměl rád ticho. Necítil se v něm bezpečně. Mohl bych se jít projít, řekl si v duchu, když vtom zahlédl naproti sobě sedět černovlasého hocha, který vypadal, že nad něčím zarytě přemýšlí. Divil se, že si ho nevšiml již dříve. Měl zamračený obličej a neustále si mnul ruce. Hnědovlásek si všiml, že je starší - minimálně o dva roky. Poznal to podle toho, že černovlasý hoch na rozdíl od něj dosáhl až na mramorovou podlahu, kterou byla provázená celá budova.

Chlapec v tom viděl dokonalou příležitost, jak zahnat zdlouhavou nudu, která by určitě trvala až do samotného konce soudního procesu. Vydal se proto za ním. „Taky se tak nudíš?" zeptal se ho, jen co se posadil vedle něj.
„Cože?" Starší hoch byl zmatený. Byl tak moc ponořený do svých myšlenek, v nichž rozebíral mnoho scénářů svého budoucího života, že si vůbec nevšiml osoby, která si sedla vedle něj.
„Ptal jsem se, jestli se tu taky nudíš?"
„Ne. Asi. Já vlastně nevím," pokrčil rameny a dál to nerozváděl. Nechápal, proč se s ním to škvrně vůbec baví. Chtěl být sám.
„Jak to můžeš nevědět? Musíš přece vědět, jak se cítíš," nenechal se mladší odbýt.
„Co se staráš? Neměl by ti teď náhodou někdo předčítat pohádky a ukládat tě ke spánku?" S jízlivostí nešetřil. Neměl rád cizí lidi. A nerad se s někým cizím bavil. „Než jsi se tu zjevil, byl tady klid."
Avšak zdálo se, že chlapec jeho tón hlasu buď vůbec nepostřehl, nebo ho naprosto ignoroval. „Ticho je nudné! Co tě na něm baví?"
„Už ti někdo řekl, že jsi otravný?"
„A tobě, že jsi zlý?" Uraženě se zamračil a založil paže na hrudi. „Ani jsi mi neřekl, jak se jmenuješ!"
„Vždyť ses ani neptal," pokrčil rameny a mračil se nazpět. „Uff...fajn! Jmenuji se Ryuu. A tvoje bude určitě Chibi," usmál se posměšně.
„Ne, nejsem žádný prcek! Ještě totiž vyrostu a pak budu vyšší než ty. Mé jméno je Aki."

***

Tak lidičky! Je to tady.
Nový příběh. Nové životy. Nové dobrodružství.
Každé pondělí se můžete těšit na Ryuu a Akiho, kteří vám budou vyprávět svůj příběh v tónech melodie.
Moc se na vás těší, a doufají, že vy na ně také.

Také bych ráda řekla, že byť je kniha dostupná pro všechny dospělácké povahy, tak je i přes to celá věnována PK. Jednomu skvělému člověku, který mě na myšlenku tohoto celého příběhu navedl.

V příběhu se budou objevovat cizí slova. Budu vám je pod každou kapitolu vypisovat i s výslovností.
Chibi - Prcek (čibi)

Vaše Karai.