Mia
Nejhorší den v mém bídném životě právě začal. Moji rodiče se rozhodli, adoptovat další dítě.
Jakoby kdybychom jim nestačili my tři, já a moji dva bratři, dvojčata Henry a Phineas. Oba jsou starší, ale přesto jsem já jediná jejich biologická dcera. Nebo, jak se to vezme, kdyby máma nepodvedla svého manžela, neseděla bych teď v tomto autě. Její manžel jí to nakonec odpustil, ale já jsem pro něj stále jen hříčka přírody. A pro mámu teď už taky. Ovšem na druhou stranu to chápu, chtěla mít vlastní děti a protože s jejím manželem, tedy mým nevlastním tátou je mít nemohla. To je myslím i důvod, proč jí nakonec odpustil. Taktéž důvod, proč teď sedím v tomto autě na cestě do dětského domova.
Ať tak či onak, s opovržením se na mě má rodina dívá hlavně kvůli mé pleti. Celá má rodina, včetně mých adoptovaných bratrů jsou tmavé pleti, ne vyloženě černé, ale i přesto hodně tmavé. Také jejich vlasy jsou velice .. odlišné. Matka má afro vlasy, táta (ten nevlastní) je plešatý a bráchové je mají něco jako afro, ale ne tak docela a pleť mají ještě tmavší než rodiče.
A pak jsem tu já, bílá Japonka, s černými hebkými vlasy, s očima tmavýma jako noc a rty červenými jako maliny. I moje koníčky naprosto neodpovídají jejich představám. Jsem velký introvert i když se tak na veřejnosti nechovám.
Když zastavíme autem před velkou šedou, děsivě vyhlížející budovou, zavřu knihu a sbalím ji do brašny, kterou si přehodím přes rameno. Vystoupím a když se máma opovržlivě podívá na má sluchátka, která mám jako vždy na hlavě, zesílím hudbu ještě víc. Zrovna teď bych hádku nezvládla. Vydám se za rodiči a přemítám, proč jsem zrovna já byla nucena jít s nimi. Kluci jít nemuseli.. ale já vlastně nikdy nemám na výběr a tak je jen potichu následuji a dokonce se přinutím i usmát.
Vejdeme do budovy a rodiče se jdou pozdravit s vrátným. Chvíli se spolu baví, probírají nějaké dokumenty a dohadují se o této návštěvě, i když už ji máma domluvila dávno před tím. Nakonec se přece jen vypravíme do druhého patra, kde už na nás čekají děti. Je to pozoruhodná sebranka dětí do deseti let. Největší ironií této adopce mi připadá, že si ty chudáčky děti jdeme prohlížet jako zvířata. Rodiče se s nimi začnou bavit a vřele se usmívat.
Já dojdu k oknu, opřu se o parapet a najdu si na Spotify další písničku. Chvíli všechny pozoruji, ale jakmile mě to přestane bavit, zavřu oči a začnu si pobrukovat smutnou, ale pravdivou písničku. Je moje oblíbená. Přemýšlím, že bych si mohla vytáhnout knihu nebo deník, jenže než se rozhodnu, co udělám, ucítím zatahání za rukáv. Otevřu oči a shlédnu na malou, nanejvýš osmiletou holčičku. Je hodně roztomilá, nízká , s velkýma šedýma očima a zlatými hnědými vlásky. Něco mi říká, ale já ji přes svá sluchátka neslyším. Sundám si je. „Promiň, cože jsi říkala? Měla jsem sluchátka a neslyšela jsem tě."
Holčička roztomile nakrčí svůj malinký nosík a spustí „Kdo jsi ? Ty jsi tu nová nebo tu jsi s něma?" Ukáže prstem na rodiče. Nuceně se usměju.
„Ano, jsem tu s nimi, jsou to moji rodiče. Proč nejdeš za nimi, třeba bys měla šanci aby tě adoptovali.".
„Hm.. moc se mi nelíbí. Ale ty se mi líbíš hodně. Ale jsi jiná. Proč jsi tak světlá a tvoji rodiče černí? Ty jsi taky adoptovaná? A mluvíš hrozně divně.." Bezděky zatnu ruce v pěst. Nesnáším, když mi někdo připomíná, že jsem jiná.
„Nejsem adoptovaná, ale měla jsem jiného tátu, z Japonska" ,nikdy jsem nepochopila, proč mám všechny své geny jen po něm. „a ten přízvuk mám očividně v rodině, přece jen jsem s ním žila celé dětství. A než se zeptáš, s tátou už nebydlím. Umřel." Na chvíli se zahledím do dálky. Zase mám na krajíčku, ale překonám to. Můj život se po té nehodě celý změnil.
O vteřinu později mě ovšem ta malá holčička zaskočí. Přistoupí o dva kroky blíž a obejme mě. Po chvíli zašeptá „Prosím, nebuď smutná kvůli svému tatínkovi. Nechci abys byla smutná. Nechceš být moje sestra?" To mě zase probere a já ji objetí tak nějak oplatím. Když si uvědomím, co vlastně řekla, usměju se na ni. „Vždyť ani nevím jak se jmenuješ."
„Vždyť ses nezeptala, tak se nediv. Jmenuji se Kiara, ale všichni mi říkají Ari. Co ty?"
„Já jsem Mia."
„Takže teď už můžeme být sestry?"
Povzdechnu si. „To jsem neřekla."
„Prosím! Já už tu nechci být. Nemám žádné kamarádky a všichni mě tu jenom bijou. Nelíbí se mi tu. Prosííím."
Šokovaně na ni pohlédnu. „Tebe tady bijou?!"
„No.. jen ty děti. Vždyť říkám, nikdo mě tu nemá rád." Pokrčí rameny, jakoby to byla ta největší samozřejmost a povytáhne si rukávy svetru a tím mi odhalí četné modřiny, ale i menší řezné rány. Jako po nůžkách.
„A to to nikdo neřeší? Vždyť tě bijou!" Jsem vážně naštvaná. Vždyť je to jen malá křehká holčička.
„Oni nechtěli , abych jim to řekla . Že prý bych byla žalobníček. A to já nechci být. Navíc se jich moc bojím. Prosím..." Poprvé v jejich očích zahlédnu strach. A smutek. Panebože, co všechno si ta holčička musela zažít ? Povzdechnu si a zase se nuceně usměju.
„Myslíš to vážně ? Že bys chtěla být moje sestřička?"
Dychtivě se na mě podívá a v jejich očích vidím tolik naděje až mi to láme srdce. Pomalu přikývne a opatrně mě pozoruje.
„No tak dobře, pojď za mnou." Radostně vypískne a tak rychle dodám. „Ale nic neslibuju, můžu to pouze zkusit."
Chytím ji za ruku a vedu ji k mámě. Táta šel do vedlejší místnosti řešit telefonát z práce. Je právník a klienti mu volají každou chvíli.
Když mě máma konečně spatří, zmateně na mě pohlédne. Vidím ji na očích, že tohle ode mě nečekala. Podezíravě se na Kiaru dívá a spustí. „Kdo to je? Snad si nemyslíš že .." Ani nemusí větu dokončit, obě víme, co mám na mysli.
„Nechápu že si myslíš, že bychom snad mohli -."
Prudce ji přeruším. „Ne, nemyslím si to, já to vím." Až příliš sladce se na ni usměju. „Nebo snad chceš, aby se táta dozvěděl o té věci? Protože já jsem docela ochotná mu to sdělit." Kiara se na mě podívá s pohledem, který jasně říká, že nemá naprosté tušení o čem to mluvím. Což je dobře, stačí že to ví máma . A já.
Zlostně zatne ruce v pěsti a zaskřípe zuby. „O tomhle si ještě promluvíme, Mio. A myslím že ti to za to nestojí a já navíc chci starší dítě než ji. Tak sedm nebo osm let a ne -.." „Ale mě už bylo sedm. A to už hodně dávno." Máma se na ni naštvaně podívá.
„Ne, tuhle nechci a je mi jedno, jestli.." nečekám na její odpověď a vydám se ke dveřím, ve kterých zmizel táta. Kiaře pokynu ať jde za mnou. „Hm, když myslíš mami.. ale táta z toho asi šťastný nebude. Zvlášť když to poprvé dopadlo takhle." Teatrálně na sebe ukážu a povzdychnu si. „Ovšem když si tak přeješ, aby se všechno dozvěděl..." Nevinně pokrčím rameny a ona to vzdá.
„No tak dobře! Ale jen proto, že ... Chápeme se, jinak bych ji k nám nikdy nevzala!" Už teď funí vzteky, nevím jak to tedy dopadne, až bude muset vyřizovat papíry.
Vítězoslavně se usměju. Právě jsem si adoptovala sestřičku. A máma si za to může poděkovat sama. Kdyby pro jednou byla někomu věrná...
Pak si ovšem uvědomím, že doma na mě bude čekat trest.
