Korria seděla u okna svého pokoje a dělala domácí úkoly. Venku bylo pozdní odpoledne, slunce se opíralo o střechy domů a ulice pod ní zněla úplně obyčejně hlasy lidí, vzdálená auta, smích dětí.
Všechno bylo normální.
Zakroužila propiskou v sešitě a na chvíli se zadívala do světla. Slunce jí svítilo přímo do očí, ale místo aby je přivřela, zůstala nehybná. Myšlenky se jí zpomalily, jako by někdo stáhl zvuk světa na minimum.
Najednou už neseděla u stolu.
Stála na místě, které neznala. Nebylo temné ani světlé spíš tiché. Před ní se otevřela dlouhá cesta, na jejímž konci se cosi lesklo. Neviděla detaily, jen pocit, že pokud by se vydala dál, už by nebyla stejná.
Záblesk světla.
A pak... stín, který se na okamžik objevil vedle cesty. Nehrozil. Jen tam byl. Jako připomínka. Ta myšlenka se jí znovu ozvala v hlavě, klidná, ale neodbytná.
„Korrio?" ozval se hlas z chodby.
Trhla sebou. Propiska jí vypadla z ruky a skutálela se po podlaze. Slunce znovu hřálo, ulice hučela a svět byl přesně takový jako předtím.
„Jo, mami," odpověděla po chvíli.
Zvedla propisku a vrátila se k úkolu. Ale řádky už nevnímala stejně.
Protože i když její život byl obyčejný, někde hluboko věděla, že ty obrazy nejsou sny.
V kuchyni voněl čaj a něco sladkého, co se peklo v troubě. Korria seděla u stolu, nohy schované pod židlí, a pozorovala mámu, jak pomalu míchá v hrnku.
„Byl dneska dobrý den?" zeptala se máma nenuceně.
„Jo," odpověděla Korria. „Normální."
Byla to pravda. A přesto to slovo znělo v místnosti cize.
Máma si k ní přisedla a chvíli jen mlčela. Korria si všimla, že jí ruce lehce třesou, i když se snažila usmívat.
„Víš," začala máma tiše, „někdy se v životě objeví věci, které... nedávají smysl hned."
Korria zvedla pohled. „Jako co?"
Máma se na okamžik zadívala do okna, kde se světlo pouliční lampy mísilo se soumrakem. „Jako sny. Nebo zvláštní pocity. Vize," dodala opatrně.
Korrie se stáhlo hrdlo. „Ty víš, že se mi něco děje?"
„Vím, že se ty občas díváš někam, kam já nevidím," odpověděla máma jemně. „A že to není špatné."
Chvíli bylo ticho. Pak máma sáhla do kapsy a položila na stůl malý přívěsek. Jednoduchý. Bez vysvětlení.
„Kdyby ses někdy cítila ztracená," řekla, „drž se toho, co tě uklidňuje. Světla. Hudby. Pravdy."
Korria přívěsek vzala. Byl chladný, ale ne nepříjemně.
„Proč mi to říkáš?" zeptala se.
Máma se usmála, ale v očích měla strach. „Protože zítra už možná nebude všechno tak... klidné."
„Mami," začala Korria, ale slova se jí zadrhla.
Máma ji objala pevně, jako by si chtěla zapamatovat její tvar.
„Ať se stane cokoli," zašeptala, „pamatuj si, že jsi milovaná. A že některé pravdy přijdou, až budeš připravená."
Korria přikývla, i když úplně nerozuměla.
