Vlčí akademie

Serena

,,Jak to mám asi přežít?'' Ptala jsem se svojí naprosto šílené matky. Držela jsem v ruce přijímací dopis. Bohužel ne na Harvard jak jsem doufala, ale někam kam rozhodně nepojedu.
,,Tam budeš v bezpečí," ohradila se matka.
,,Absolutně nechápu čeho se tak bojíš! A proč si myslíš, že budu v bezpečí zrovna tam?"
,,Buď jedeš, nebo mě už nikdy neuvidíš."
Sklonila jsem hlavu a věděla jsem že není cesty zpět. Od teď jsem studentka Feralis Lunaris jedné z nejprestižnějších a hlavně nejtěžších vojenských škol v celém Kyrrathu.

„Studentka Feralis Lunaris..." zopakovala jsem v duchu a slova, která ještě před pár hodinami neexistovala v mém světě, mě tížila jako železo. Dopis v mých prstech se třásl, a nebylo to jen tím, že jsem měla vztek. Pod povrchem se ozývalo něco temnějšího — směs strachu, zvědavosti a neklidného svědění v zátylku, jako kdyby se něco ve mně nepatrně probouzelo.

Matka přistoupila blíž. Její oči byly zarudlé od pláče, ale tvář měla neuvěřitelně tvrdou. Jako člověk, který se právě rozhodl obětovat něco, co miluje, protože už nemá na výběr.
„Nerozumíš tomu teď," řekla tišeji. „Ale jednou budeš."¨

„Jednou?" zasmála jsem se hořce. „Já ani nevím, co to vůbec je. Nikdy jsi mi o té škole neřekla ani slovo. A najednou tam mám strávit... co? Čtyři roky? Pět?"
„Dokud to bude potřeba."

To byla odpověď, která ve mně něco zlomila. Matka, která se celý život snažila kontrolovat úplně všechno — od toho, kdy půjdu spát, až po to, s kým se bavím — teď stála přede mnou a poprvé jsem měla pocit, že se ovládá jen stěží. Jako kdyby se bála, že když řekne víc, všechno se rozsype.

„Hlavně... hlavně nikde neříkej, kam jedeš," dodala a pohlédla ke dveřím, jako kdyby se bála, že ji někdo poslouchá.
„A proč ne?" vyjela jsem. „Je to škola, ne nějaká sekta."
„Je to to jediné místo, kde ti neublíží."
„Kdo?!" zakřičela jsem.