Hodinová věž

ÚTĚK

Mříž ve zdi povolila. Kov tiše skřípl a kousek vlhkého zdiva se ulomil a dopadl dolů na dlažbu. Namáhavě se vsoukala do otvoru. Rukáv se jí zachytil o kus rezavého drátu a pak jí bolestivě škrábnul. Rána pálila, ale nedbala toho. Musela se dostat pryč.

Venku byl chlad. Vítr hnal kapičky deště přímo do její tváře. Bosá chodidla studilo rozmáčené listí naváté přímo pod oknem.

Dokázala to. Konečně zas stála venku pod otevřeným nebem, nespoutaná a svobodná.

Rozeběhla se. Kaménky štěrku sténaly pod tíhou jejich kroků. Ztemnělý areál rozlehlých šedivých budov jí naháněl strach.

Z dálky k ní dolehl výkřik. Pak ticho přehlušil dusot nohou a tmu prořízl záblesk světla. Zastavila se skryta za kmenem mohutného dubu a zadržela dech.

Dusot nohou mířil pryč od ní. Oddechla si. Ještě není nic ztraceno. Znovu se rozeběhla, nyní se však držíc v bezpečí stínů vysokých stromů.

Brána zůstala pootevřena. K jejímu štěstí snad někdo nedbale uzamkl zámek, možná že tím vůbec ani neztrácel čas. Proklouzla skrz, a přitom ramenem zavadila o kované mřížoví. Kov zaskřípěl. Jeho zasténání se rozplynulo do noci.

Za branou se cesta nořila do temnoty lesa. Klesala příkře dolů rámována siluetami stromů.

Chodidla se jí smekala po kluzkém listí a chlad země jí bolestivě svíral až ke kotníkům. Třásla se zimou, oblečena jen v chatrnou bílou halenu. Bolestivě klopýtala o vyčnívající kameny, padala a zas houževnatě vstávala s cílem být co nejdále, pryč z tohoto místa.

Seběhla do údolí. Kolem kalně se valící řeky se táhla úzká silnice a železniční trať. Přeběhla koleje. Pražce byly nasáklé vodou a kluzké. Kolejnice se matně leskly ve slabém svitu pouličních lamp.

Chvíli přemítala, kterým směrem se vydá. Neměla sebemenšího zdání, kde je.

Opět k ní dolehl vzdálený dusot kroků. Nesměla ztrácet čas. Rozeběhla se podél řeky.

Údolí se ostře sevřelo. Strmý kamenitý svah po levé straně pokrývalo neprostupné křoví, vpravo temně burácela valící se voda.

Pozvedla hlavu. Na cestě před ní stál muž v dlouhém černém plášti. Nehnutě, ruce v kapsách, obličej skryt ve stínu. Otočila se. Za ní další. Beze slov se k ní přibližovali, pomalu, s jistotou, že nemá kam uniknout.

Rozeběhla se do svahu. Kamení se smekalo dolů na cestu a hustá houština jí znemožňovala projít dál.

Seběhla zpět k řece. Bázlivě vstoupila do vody. Byla ledová a cítila sílu dravého proudu, který jí podlamoval nohy. Kameny obalené slizkými řasami klouzaly pod bosými chodidly.

Ohlédla se. Postava v plášti stála na břehu a bez hnutí vyčkávala. Neměla na vybranou. Udělala krok. Pak další.

Voda jí sahala nejprve po kolena, pak po pás. Uprostřed řeky proud ještě zesílil a narážely do ní kusy větví. Síly ji docházely, nohy se třásly zimou i vyčerpáním. Nemohla se vrátit. Ne po tom všem. Raději zemře, než by se znovu nechala uvěznit v samotě chladné cely.

Nohy jí vypověděly službu. Sklouzla a hlavou narazila na kámen. Ledová voda jí zaplnila ústa. Cítila bahnitou chuť hlíny a tlejícího listí. Pokusila se bojovat, zvednout se, ale marně. Rukama máchla kolem sebe v zoufalé naději zachytit se čehokoliv, co by jí alespoň na okamžik udrželo nad hladinou.

Proud jí nelítostně stahoval do hlubin. Zvedla hlavu a pokusila se nadechnout. Místo vzduchu však do plic dostala jen další příval říční vody. Zakuckala se. V hlavě jí hučelo, srdce divoce bilo a plíce žadonily o jediný, poslední nádech. Pak to uslyšela – tichý, sotva znatelný šepot.

Hlavají klesla pod hladinu. Svět se rozmazal a zmizel. Utichl hukot řeky. Nezbylonic.