Pro Uchihy

Chyba, která mění životy

Itachiho slza se zaleskla ve světle zapadajícího slunce. Sakura jen nevěřícně zírala na černovlasého muže sedějícího u krbu. Nemohla pochopit to, co právě slyšela. On stále k Sasukemu něco cítí? Něco jiného, než nenávist? Běhalo dívce stále v hlavě a její mozek to odmítal pochopit. Najednou se jí před očima objevil Sasukeho obrázek. Hluboko v hlavě. A hluboko v srdci cítila strach o něj. I přes to, že jí Itachi řekl, že Sasukemu se podařilo utéct, Sakura se stejně nemohla zbavit jistého strachu.
„Co se mi to tady snažíš namluvit!?" křikla po Itachim vážně a utírala si slzy z tváří.
„Ty a bratrská láska? K Sasukemu? Nechtěj mě rozesmát, Itachi! Vždyť jsi mu vyvraždil klan! Zabil jsi jeho nejbližší!" začala se Sakura rozčilovat a máchat kolem sebe rukama.
„Mlč," pronesl Itachi klidným, flegmatickým hlasem. Vůbec se neopovažoval na dívku křičet.
„Nic nevíš..." odmlčel se.
„Sasukeho nejbližší, he? A moji to byli co? Pro mě to nebyli ti nejbližší lidé, co jsem kdy měl?!" zvýšil Itachi hlas.
„Celkem bych o tom pochybovala!" odsekla růžovláska. Itachi vstal od krbu a rozešel se k oknu. Vypadal jako načasovaná bomba, ale když došel k oknu, zdálo se, že se chůzí uklidnil. Otevřel okenice a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, který pozvolna proudil do místnosti. Pak se otočil k Sakuře.
„Už jsi dojedla," pronesl s pohledem na prázdný talíř, snažíc se odvést řeč od tématu. Přišel k Sakuřinu lůžku a zohnul se pro talíř. Sakura ho však chytla za zápěstí.
„Itachi... Prosím..." mluvila k němu se slzami v očích.
„Proč mi to neřekneš? Proč mi nic neřekneš? Jsi stejný jako tvůj bratr! Proč bych nemohla vědět, co se stalo? Pokud jsi nevinný Itachi, řekni mi to... Pro... Prosím..." poslední slova ze sebe dívka doslova vykoktala. Opět jí po tváři stekla slza. Co před ní může tak hrozného tajit, že se to nesmí dozvědět?! Proč jí to nechce říct, za žádnou cenu?!
„Pusť," vysmekl se Itachi ze Sakuřina pevného sevření, popadnul talíř a vydal se směrem ke dveřím.
„Itachi! Itachi! Prosím!" křičela za ním Sakura mezi vzlyky, ale marně. Opět odešel. Zavřel za sebou dveře. Ticho. Jen vzlyky mladé dívky, která byla zmatená a nechápala nic z toho, co se kolem ní děje. Sklíčila se do klubíčka na lůžko a oddávala se pláči. Téměř umírala křečemi, které ji při pláči svíraly.

Téměř se setmělo. Svit zapadajícího slunce byl téměř pryč. Skrze koruny a špičky jehličnanů nyní probodávalo přicházející tmu jen pár slunečních paprsků. Sakura ležela na lůžku. Už neplakala. Byla jako studna v srpnovém vedru... Prázdná... Na dně... Dívka už zkrátka neměla sílu. Bez mrknutí oka jen zírala do plamenů v krbu. Sám krb už pomalu vyhasínal. Ochladilo se. I dívka přikrytá dekami pocítila chlad. Okno bylo otevřené a foukal do něj lehký letní vánek. I přes to, poslední noci byly drsné a chladné. Sakuře naskočila husí kůže po zádech. Posadila se a rozhlédla se po místnosti. Už uplynula minimálně hodina, a Itachi se stále nevracel. Sakura, ačkoliv necítila nohy, se pokusila postavit. Nešlo to. Chvíli jen tak seděla a snažila se pohnout alespoň jednotlivými prsty. Po nějaké době už zvesela hýbala celýma nohama. Podařilo se jí stoupnout si. Její kroky byly trhané, ale díky bohu už mohla chodit. Rozešla se tedy k oknu, aby jej zavřela. Při této příležitosti se z něj podívala. Skutečně se nacházeli na mýtině uprostřed lesa. Byla to skromná, dřevěná chalupa, ale i tak byla Sakura ráda, že unikla ze spárů Akatsuki. Když okenice zavřela, namáhavě se usadila zpět na postel a přehodila přes sebe deku. Chtěla přiložit, ale po dřevě ani památky. Naštěstí v momentě, kdy dívka přemýšlela o tom, čím by tak mohla přitopit, se Itachi vrátil, a k jejímu štěstí nesl i nějaké dřevo. Ihned přiložil a mlčky se posadil na místo u krbu. V momentě, kdy mu Sakura chtěla říct, aby tam tak sám neseděl, a ať si sedne za ní, se jí udělalo nevolno. Zakryla si pusu rukou a rychle se postavila a kulhavým krokem se rozešla k oknu, hbitě jej otevřela. Stihla to na sekundu přesně, protože zrovna v momentě, kdy se okenice rozletěly dokořán, začala zvracet. Itachi k ní pomalu přistoupil.
„Je to Sasukeho?" zeptal se vážně a položil jí ruku na rameno. Sakuře přejel mráz po zádech. Svět se jí zamlžil před očima. Udělala pár zmatených kroků a dopadla na lůžko. Nevěřícně zírala před sebe.
Ne... Ne! Odmítala tomu uvěřit a snažila se najít mnoho jiných důvodů, proč by jí mohlo být špatně. Jenže jediné jídlo, co jedla, byla ta ryba, a to už je nějaká doba zpátky, a navíc jí chutnala, nebylo jí špatně. Není jiné možnosti. Dívka se probírala vzpomínkami na společnou noc. Skutečně. Neměli tehdy se Sasukem žádnou ochranu, ani si nebrala žádné bylinky nebo prášky. Opravdu... Čekala Sasukeho dítě. Itachi se ironicky usmál, zavřel okno a opět se posadil na podlahu.
„Ne-neseď tam tak," vykoktala ze sebe Sakura tlumeným hlasem.
„To je v pohodě," odvětil.
„To teda není, pojď sem!" přikázala muži přísně a párkrát zamrkala, aby zahnala slzy.
„Vidím, že už jsi to rozchodila," usmál se Itachi při pohledu na dívčiny nohy, které před chvílí došly k oknu a zpátky.
„Bál jsem se, abys nebyla ochrnutá, ale jestli s nimi už můžeš hýbat, pak je to v pořádku," snažil se odvést téma a posadil se vedle Sakury. Neseděli daleko od sebe. A oba až moc pociťovali blízkost toho druhého těla. Trapná chvíle ticha.
„Itachi... Vím, že jsem možná blbá a otravná, ale prosím, řekni mi, co se stalo! Chci vědět pravdu a navíc, nemůžeš si nechávat problémy pro sebe! Co se stalo té noci, co jsi zabil vaši rodinu?!" přerušila ticho Sakura.
„Heh," uchechtl se Itachi „neměl bych se spíš ptát já? To jste si nemohli dávat pozor, když už spolu spíte? Není pro tebe trochu brzo, na to mít dítě?" Bylo zřejmé, že najednou se Itachimu zamluvené téma hodí. Avšak po vražedném pohledu, který na něj hodila Sakura, se raději jen podíval mimo.
„Nemá cenu ti to vysvětlovat. Nikdo o tom neví a možná je to tak dobře. Rány se zahojily, ale jizvy zůstávají. A pokec s tebou ty jizvy jistě nezahojí!" odsekl.
„Itachi... Sdílej se mnou svá tajemství, sám si řekl, že za pár dní zemřeš... Buď si s sebou vezmi tu bolest a tajemství do hrobu, a nebo se alespoň teď, než všechno skončí, z toho vyzpovídej..." Sakura zřetelně natrefila na citlivou stránku.
„Nuže dobrá," zašeptal Itachi po chvíli.
„Pravda je jednoduchá, a pro náš klan až příliš bolestivá. Začalo to už dávno v historii. Klan Senju, který ovládl Konohu a z jejich rodu pocházel první Hokage... Po celá staletí zápasili s Uchihy o moc. Když jejich klan vyhrál a oni ze svých řad zvolili Hokageho, Uchihové tím byli velmi pobouřeni. Tehdy byla vytvořena Policie Listové, kterou řídili Uchihové. Dlouhou dobu žily tyhle dva klany, bok po boku jeden druhému. Každý se staral o své. Tys nepoznala nikdy válku, a tolik nenávisti, jako já. Nepochopíš to, pokud to neznáš. Mé mládí bylo velmi krušné a brzy jsem začal pracovat jako ANBU. Byl zde však problém. Papaláši z Konohy si zaplatili u Sandaime Hokageho misi. Domnívali se, že Uchihové chystají vzpouru a označili tento klan za vesnici nebezpečný. Tehdy mě zavolali, abych splnil tuto misi. Samozřejmě, že jsem odmítl. Řekli mi, že pak na tu misi najmou někoho jiného a ten vyvraždí náš klan kompletně. Pro záchranu Sasukeho. Tehdy jsem souhlasil s tím, že to udělám, pod podmínkou, že můžu nechat Sasukeho naživu. Sandaime mi tehdy přísahal, že se Sasuke nikdy, nikdy nedozví pravdu... Přál jsem si, a i teď si přeji, aby mě zabil. Za to všechno co jsem udělal... Je to ta jediná věc, kterou si zasloužím... Je jedna taková moudrost... Ztrátu nemůžeme číst, ani slyšet... Můžeme ji pouze cítit... Rozumíš tomu, co je to ztráta?" domluvil Itachi a zklamaně odvrátil pohled. „Hm..." špitla Sakura a vzápětí udělala něco, co Itachi, a vlastně ani ona sama vůbec nečekala. Objala ho.
„To je v pořádku... Jen ses snažil chránit svého brášku... Už to bude dobrý," mluvila Sakura tichým hlasem a hladila Itachiho, jako kdyby byl malé dítě. Itachi ji nevěřícně objal. Sakura pevně stiskla víčka k sobě, aby zabránila v průchodu slzám. Ani si neuvědomovala, po kolikáté už se dneska pouští do pláče. Připadala si jako strom. Jako strom, který musí i v tom nejsušším období někde nasbírat vodu, aby přežil.
„Za nic nemůžeš, Itachi, tak si to nevyčítej," odtáhla se Sakura a hladila muže, tak cizího a zároveň tak známého po tváři. Asi ani jeden z nich to neměl v úmyslu. Itachi se k Sakuře naklonil a jejich rty se střetly. Itachi něžně a dlouze dívku políbil. Zlehka ji nadzvednul a položil ji na lůžko a sám si lehl na ni. Sakura jako smyslů zbavená Itachimu ihned sundala tričko. Netrvalo dlouho a dole bylo i to její. I když Sakura měla špatný pocit z toho, co dělá, nemohla tomu zabránit. Itachi ji něžně a citlivě líbal po celém těle. Byl něžnější než Sasuke, jak musela sama přiznat. Zanedlouho už oba byli na lůžku nazí. Chvíli se jen tak mazlili a poté do ní Itachi zpozvolna proniknul.

Když bylo po všem, Itachi si lehl zpátky vedle Sakury a oba se vydýchávali. Itachi dívku objal a začal ji zlehka líbat na krku. Sakura však i přes jisté výčitky cítila, že udělala dobře. Dlouho po tom, co Itachi již usnul, Sakura byla ještě vzhůru a upřeně pozorovala plamínky mihotající se v krbu. V hlavě prázdno. Netroufala si začít přemýšlet, příliš se bála svědomí. Jediné její myšlenky, které se jí každou chvíli objevovaly na mysli, byly na Sasukeho dítě, které teď nosí v sobě. Po delší době nepokojně usnula.