2

936 38 0
                                    

Crrrrrrrrr
Crrrrrrrrr
Crrrrrrrrr

Moje ruka přistála na budíku, zuřivě jsem do něj bouchla a spala dál..
To je jeden z důvodů proč mám na ráno dva budíky,
Zhruba po pěti minutách jsem zase zaslechla to - Crr...
ale aniž by se budík rozzvonil bouchla jsem do něj.
,,Ty nejsi můj kamarád a nikdy nebudeš."
Zahlížela jsem na budík a sedla jsem si.
Dneska ráno je mamka v práci, to znamená že kdybych zaspala, vstanu pozdě..

Vylezla jsem z postele a letěla do koupelny, udělalo se mi strašně zle, momentálně byla má kamarádka záchodová mísa, ten pocit nepřeji nikomu.
Bylo mi špatně a zima, nastavila jsem si sprchu a svlékla jsem se z pyžama.
Naše velké zrcadlo v koupelně mě uchvátilo natolik, že jsem se do něj musela podívat.
Jak to myslela tlustá. Vždycky jsem myslela že jsem průměrná, myslela jsem.. že,..
No prostě že moje váha 55kg. je normální průměr, natoš když ona sama mi říkala že váží něco okolo 65kg.

Ze zamyšlení mě vyrušila tekoucí voda, a tak jsem zaplula do sprchy.
Voda nebyla horká,ledová ani vlahá, byla jiná a divná..

Když jsem vylezla ze sprchy, utřela jsem se, ale bylo mi mdlo.

Aniž bych se nějak rozkoukala,
zase jsem svírala záchodovou mísu.
Neměla jsem co zvracet, ani jsem nic nejdla..
U kohoutku jsem si vypláchla pusu studenou vodou a prolítla jsem chodbou do kuchyně, myslím že matlat něčím rohlík by nebylo dobré a tak jsem vytáhla suchý rohlík a šla jsem si sednout na postel do pokoje..

,,Mamí ? Ahoj, mamko, mně je strašně špatně, už jsem dvakrát zvracela, prosím že nemusím jít do školy ? Myslím že by mě stejně poslali domů.."
Jindy bych nevolala, ale dneska to bylo jiné, bylo mi opravdu špatně.
Z telefonu jsem slyšela jen souhlasný a ustaraný hlas.
,,Díky mami.. Jojo, změřím si teplotu.. "
Zavěsila jsem a dojedla poslední sousto rohlíku.
Chtěla jsem jít pro teploměr ale touha po míse mě donutila letět zase na záchod.
To bylo už fakt divný.
Šla jsem pro teploměr, po chvilce jsem zjistila, že moje teplota je skoro 39. Nechala jsem teploměr, lehla jsem si, zmáčkla ovladač a spustila se televize.
Pustila jsem tam nějaký sytcom který jsem ani neznala.

Kde jsi ?
Je přestávka, to mi píše Filip.
Někdo si na mě vzpoměl.
Jsem doma, je mi špatně.
Moje odpověď myslím si, byla rychlá a stručná.
Je to zlý ? Mám za tebou přijít ?
Nemůže přijít, vypadám a vypadat špatně budu minimálně do večera.
Ne, vypadám jak lachtan, nechoď to nechceš vidět.
Moje odpověď byla jasná, nechci aby mě takhle viděl kdokoliv, maximálně rodiče, ale ne Filip, i když jsme jen kamarádi.
Ale notak, ty lachtane.
Miluju jeho odpovědi, jsou úplně jasné a stručné a proto jsem byla v doměnce že ten mrož stejně po škole příjde.
:D
Nic víc než jen smajlík a víc jsem ho nezdržovala a koneckonců ani on mě.

Po chvilce koukání na ten prapodivný sytcom, jsem zjistila že ani nevím o co tam jde, protože jsem celou dobu myslela na to co jsem včera slyšela od Jirky a hlavně od Aleny.

Asi měla pravdu, asi opravdu nejsem hubená, asi bych opravdu měla schodit, však nemusím zhubnout moc, ale i těch pět kilo by bylo fajn, to bych nevážila 55kg ale 50kg a to je rozdíl !

Ťuky, ťuky, ťuk!
Páni !
Kdo to asi bude,
ano hádáte správně ten mrož opravdu přišel.

,,Ahoj"
Můj pozdrav asi vyzněl naštvaně, a taky tak vyznět měl.
,,Ahoj, jak ti je, můžu dovnitř ?"
Bez odpovědi vešel dovnitř a objal mě, byla jsen spocená, přeleželá a nebylo mi dobře.
,,Vím že jsi nechtěla abych přišel, ale musel jsem vidět že vůbec žiješ, nikdy se nestalo aby jsi druhý den ve škole chyběla."
S těmito slovy zavřel a mě se začalo dělat špatně.

Zase jsem prchala do koupelny.
Bylo to trapný, před nejlepším kamarádem vyzvracím mou snídani.
Někdo mi čapl vlasy a pohladil po zádech.
Hnedka na to jsem spláchla a opřela jsem se s pláčem o zeď.
Už mě bolela pusa, bylo mi špatně..
Filip pohotově podal vlhký ručník a přinesl mi sklenici vody se šťávou.
,,Díky"
Usmála jsem se, i když ten úsměv nebyl pravý, bylo to jediné co bych mu mohla dát.
,,Eště že jsem přišel."
Vzal mi z ruky ručník a utřel mi slzy, ručník hodil přes umyvadlo a optarně mi pomohl vstát.

Tak moc mě bolely nohy, málem jsem upadla.

,,Copak jsi jedla ?"
Filip se pousmál, myslím si že se usmál, abych viděla že v něm můžu hledat oporu.
,,Nic jen rohlík, ale už před tím jsen zvracela dvakrát."
Neměl jsi chodit, nic z toho jsi neměl vidět.
,,A nemáš hlad ?"
Hlavně nemluv o jídlu.
,,Ne, Filipe ? Běž, běž domů, za chvíli příjde mamka, nechci aby jsi mě takhle viděl."
Byla to pravda.
,,Dobře, já tě chápu, ale kdyby něco, hnedka budeš volat nebo psát jasné ?"
No to jsem potrebovala slyšet
,,Jasné."
Chtěle jsem Filipa doprovodit, ale..
,,Ne, nevstávej dojdu sám."
Je to nevychované, ale byla jsem ráda že to řekl.

Chvíli na to přišla mamka, všimla si teploměru a docela se lekla, dala mi nějaké léky, zbytek dne jsem tak nějak prospala, nebo ztrávila u záchoda.

Čaute keksíci,
rozhodla jsem se že napíšu další část, má skoro 900 slov,
doufám že se vám to líbilo a těšte se na to jak proběhne další den Valentýny a jestly už půjde do školy ?

Anna in my uqly body (Czech Anorexia story)Kde žijí příběhy. Začni objevovat