Marie odemkla dveře a vešla do předsíně. Uvnitř bylo chladněji, než čekala, ale vzduchem se nesla vůně pečící se kachny. Bylo ticho. Jen z kuchyně se ozval hlas rodičů, když uslyšeli šramocení klíčů v zámku.
Zula se, pověsila svou bundu na věšák. Pomalu vykročila chodbou. Nebyla v ní sama. V koutu se krčily setmělé postavy. Zhluboka se nadechla a po chvilce přemáhání zvedla zrak ze země. Jako by snad instinktem jí oči kmitly zpět, ale ona zatnula pěst a odhodlala se...
Jedna seděla po věšákem, před světlem se ukrývala za její bundou, schoulená v klubíčku, ze které vystrkovala jen své dlouhé ochablé ruce, kterýma se marně snažila dosáhnout k Marininým ústům. Ta ji jen chvilku pozorovala, až se přistihla u toho, že jí snad bylo té nebohé bytosti líto...
Další stála opřená o stolek, na kterém ležela hromádka dopisů. Marie si ani nevšímala. Jen si tiše žmoulala zmuchlané barevné papírky v dlaních a cosi si neslyšně šeptala. Marie prošla přímo kolem ní a po chvilce přemáhání jí věnovala krátký úsměv.
Poslední na ní čekala ve dveřích do kuchyně. Vysoká, shrbená, jako by se rozplývala v mlze jejích vzpomínek. Zírala na ni svýma obrovskýma, ztrápenýma, studánkovitýma očima. Marie se nadechla, zavřela oči a vkročila přímo do kuchyně.
Ze dne, kdy se dozvěděla, že se na vysněnou střední školu nedostala, si pamatovala jen matčiny slzy a to, jak se jí z nich svíral žaludek a srdce. Když oči konečně otevřela a pohlédla do kuchyně, ucítila kapku slz na svých řasách.
Její rodiče seděli u stolu a tlumeně si povídali. Mamka měla v ruce šálek čaje, otec si opíral bradu o sepjaté ruce. Marie se zastavila ve dveřích a řekla nesměle: „Ahoj."
Oba k ní zvedli hlavy.
„Marie!" Matčin hlas byl tišší, než čekala, snad jeho obvykle zvonivý tón tlumila úleva. Táta vstal a položil jí ruku na rameno. „Jsi v pořádku? Už jsme si dělali starosti."
„Jo, jsem," sklopila na okamžik zrak. „Díky, že jste mi napsali. Vím, že jste měli strach..." Sedla si k nim ke stolu, s hlavou stále sklopenou. „Omlouvám se. Za to, jak jsem... no, že jsem to všechno tak zkazila."
„Kde jsi byla?" řekl pomalu táta.
Marie v sobě chvilku hledala odvahu. „U Tomáše..."
Mamka se už nadechovala, ale otec ji rychle přerušil: „Dobře. To je dobře."
Pak bylo chvíli ticho. Tři zbídačené postavy se pomalu doplazily za nimi, Mariin zrak na nich krátký okamžik spočinul, ale nechtěla jim věnovat víc pozornosti.
„Mluvil jsem s maminkou a oba bychom... říkali jsme, že bysme..."
„Chtěli bysme se taky omluvit. Za včerejšek," vzala si rychle slovo mamka.
Marie jen kývla hlavou.
„Já jen... škola není úplně téma," pousmála se. „Máme na školu všichni blbý vzpomínky."
„Blbý? Proč blbý?" ozval se táta.
„Pořád musím myslet na tu střední školu a jak jsem to celý pokazila... A vždycky když přijde řeč na tohle téma, hned myslím, co zase udělám za průser."
Táta se zasmál. „Průser... vždyť to žádný průser nebyl. Tobě se nelíbilo, kam ses nakonec dostala?"
„No... líbilo..."
„Tak vidíš. My jsme rádi, že jsi ráda. Že jo, mámo," důležitě si odkašlal.
Mamka s trochou sebezapření pokývala hlavou.
Marie se neubránila úsměvu. Zvedla se od stolu a odtoulala se k oknu. Venku hustě sněžilo. Ranní světlo se odrážela v závějích a město vypadalo, jako by se utápělo pod přívalem sněhu a chladu.
Belhavým krokem se k ní dopotácela i zubožený stín s kruhovýma očima. Marie se jen chvilku dívala do prázdnoty jeho zorniček, pomalu zvedla ruku a s nádechem jí dlaň projela jeho rozplývajícím se tělem. Jako by tam ani nebyla...
Marie se nadechla a otočila se k rodičům. „Mami," řekla pomalu. „Chtěla jsem se zeptat, jestli mě naučíš dělat ty tvoje holandský řízky?"
