Láska na druhou

Kapitola 18

-Pohled Terky-

Dovolená byla super a popravdě Tom a i Zuzka s Karlem se snažili, abych tolik nemyslela na Luka a taky že se jim to povedlo... Právě jsme přijeli domu a já si vybaluju v pokoji, když se rozezněla moje oblíbená písnička Olly Murs-Dance with me tonight, což bylo moje vyzvánění. Okamžitě jsem přijala hovor a z telefonu se ozvalo "Dobrý den paní Pěkná, mohla byste prosím přijet do nemocnice?? Pan Koudelka (Luke) se probral" řekl doktor poměrně šťastně.. "Dobrý den, ano samozřejmě, okamžitě tam jedu.." položila jsem hovor a okamžitě jsem volala na Toma.  Ano, Tom tu stále byl, pozvali jsme ho totiž na kafe.. "Ano zlato, co potřebuješ??" zeptal se mě Tom.. "No, víš, potřebavala bych odvézt do nemocnice, protože Luke se probudil.."  Řekla jsem s úsměvem.. "Tak to je super, pojď do auta, okamžitě jedeme.." Řekl tom s úsměvem a líbl mě do vlasů...

Když jsme přijeli do nemocnice, okamžitě jsem nás ohlásila na recepci a sestra nás poslala na pokoj kde ležel Luke.. Slušně jsem jí poděkovala a už jsem běžela k pokoji.. Když jsem tam doběhla, tak jsem se otočila na Toma, který mi jen řekl, ať jdu, že počká venku.. Tak jsem otevřela dveře a okamžitě jsem vlezla do pokoje kde ležel Luke.. Když jsem ho viděla, tak jsem se na něho usmála "ahoj" řekla jsem.. Bylo na něm vidět, jak je slabý a unavený, ale i přes to, když mě viděl, tak se začal usmívat.. "Ahoj princezno" řekl.. Sedla jsem si k němu na postel a pohladila jsem ho po vlasech "jak ti je??" zeptala jsem se ho.. "No, už je to lepší.." Řekl a chytl mě za ruku.. "Víš, jak hrozně jsem se o tebe bála?? Kolikrát jsem u tebe seděla a jen brečela a vyprávěla ti, že prostě musíš bejt v pohodě.. Chtěla jsem u tebe být furt, ale Tom se Zuzkou a Karlem mě vytáhli na dovolenou.. Třídenní.. No, akorát mi volali, že si se probudil, když jsme přijeli. Ani nevíš, jak jsem šťastná..." Řekla jsem mu všechno, co jsem potřebovala říct.. "Promiň, já vím, mrzí mě, že si kvůli mě plakala a trápila se." Řekl. "Ne, ty za to nemůžeš, neomlouvej se." Řekla jsem a stiskla mu ruku.. "A co se vůbec stalo?? Říkali, že ty jsi u toho byla, když se to stalo.." Řekl a podíval se na mě. "No, já jsem šla zrovna po ulici, když se ti to stalo.. No, jel jsi a v protisměru se proti tobě vyřítilo auto a ty už si nestačil uhnout, takže do tebe narazilo.. Měl si ohromné štěstí, že si to přežil.. Doktoři tvrdí, že je to zázrak.." Řekla jsem a stekla mi slza.. Furt i tak je to pro mě citlivé téma.. "Neplakej prosím.. Už jsem tu, nic mi není, jsem v pohodě a jsem tu s tebou.." Řekl a pohladil mě po ruce.. "Já vim.. Mám tě ráda..." Řekla jsem mu a usmála se "Já tebe taky, princezno..." Takhle mi vždycky říkal už od malička a zůstalo to do teď...

-Pohled Zuzky-
Hned když jsme se vrátili, Terce zazvonil telefon, že se Luke probudil. Musím upřímně říct, že v tak dobré náladě, v jaké byla, jsem ji už dlouho neviděla. Zeptala se Toma, jestli ji hodí do nemocnice a společně odjeli. Karel už byl v práci a já byla domluvená, že na třetí hodinu přijdu taky. Zbývaly mi ještě dvě hodiny, tak jsem v rychlosti uklidila byt, nachystala se a vyrazila. Šla jsem pěšky, protože už se mi nechtělo vytahovat auto. 
Ty 4 hodiny utekly strašně rychle a to i přesto, že nepřišlo moc návštěvníků. Sedmá hodina už byla dávno pryč a Karel si zrovna sundával svůj veterinářský plášť. Já jsem zametala hlínu, kterou nám tady naťapali nejen pacienti, ale i jejich majitelé. "Teď, když už máme po dnešku volno..." Začal Karel, "Mohli bychom si zajít... Třeba na kafe, co ty na to? Musím s tebou něco dost důležitého probrat..." Usmála jsem se a kývla hlavou. "Jasně, jen se budu muset trochu převlíct..."
Nakonec jsme se domluvili, že se převleču a nachystám a Kája mi přijde naproti k domu okolo osmé... Do kavárny si pak zajdeme pěšky - přece jenom - je léto.

Přišla jsem domů a zjistila, že Terka je už doma... Koneckonců, ani se nedivím, že už ji jakožto návštěvu v sedm vyhodili... Bylo vidět, že už má lepší náladu... Tu svoji typickou náladu... "Ty se ještě dneska večer někam chystáš?" Zeptala se zvědavě... "Ále, jen si s Karlem chceme zajít na kafe..." Terka se zasmála... "Můžeš mi věřit, že dneska už KONEČNĚ to kafe nebude důvod vaší schůzky..." otočila se na mě a spíše než aby se zeptala, mi oznámila: "Trochu tě upravím..."

Z domu se mi podařilo vypadnout za pět minut osm... Karel už tady čekal a musela jsem se usmát, když jsem si všimla jeho výrazu, když mě spatřil... Doslova mu... Spadla brada. "Wow... Vypadáš... Báječně... Fakt ti to sluší..." Zašeptal a zpoza zad vytáhl nádhernou růži...

Procházeli jsme ztichlým a v tuto dobu již opuštěným parkem. A protože jsem prostě tak trochu blázen, tak mě v tuhle chvíli nenapadlo nic jiného, než následující otázka: "A... Nebude už kavárna v půl devátý zavřená?" Odpověď vychrlil okamžitě... Snad jakoby otázku čekal. "Samozřejmě, že mají jenom do osmi..." Chvíli jsem přemýšlela, co říct, abych prolomila to ohlušující ticho. Nakonec se zastavil u lavičky, na kterou jsme si sedli. Karel mi pohlédl hluboko do očí a zašeptal: "Víš... Už dlouho jsem ti chtěl něco říct... Upřímně... Zeptal jsem se tě už před týdnem  na té párty, ale ty jsi jenom něco zamumlala.... A pak už s tebou nebyla moc řeč... Chtěl jsem ti to říct následující den, ale... Už k tomu nebyla příležitost, protože... Protože Luke na tom byl špatně... Takže teď bych se tě chtěl oficiálně zeptat... Staneš se oficiálně mojí přítelkyní?" Štěstím se mi úplně sevřelo srdce... Upřímně, na tuhle otázku jsem čekala celou tu dobu... V tu chvíli jsem už nějak nedokázala odpovědět. Jen jsem se přiblble usmála a políbila ho...

Seděli jsme tam, namáčknutí na sebe ještě nějakou dobu, možná hodinu a užívali si vzájemné přítomnosti... Slova ani nebyla potřeba... Problém nastal, když kolem nás prošla důchodkyně, která na nás začala pokřikovat, ať si ty prasárny jdeme dělat do svého pokojíčku (zde musím poznamenat, že k ničemu nedošlo, jen jsme se tam tak trochu líbali...). Za křiku "V dnešní době si už člověk nemůže vyjít na procházku, aby nepotkal nějaké úchyly, chuligány a výtržníky" nám hrozila holí. Karel chtěl sice poznamenat, že já jsem studentka vysoké školy a on poměrně úspěšný veterinář, kterému už táhne na třicet, takže rozhodně nejsme chuligáni,ale já ho jen odtáhla, tiše se omluvila té nebohé stařence (kterou jsem na jednu stranu chápala, ale na druhou stranu jsem nebyla schopna pochopit, proč vychází na procházky až v 10 večer) a společně jsme s Karlem se smíchem vyšli z parku. A protože už bylo skutečně celkem pozdě, šli jsme cestou k domovu... Terka už spala... Myla jsem se a flákla sebou do postele. Asi o pět vteřin později mi zapípal mobil. Kája psal. Chvíli jsme si psali. Pak jsem pravděpodobně usnula, dnešek byl totiž (v dobrém smyslu) naprosto vyčerpávající...