Sestry

Úvod

"Jestli o tebe někdy přijdu, tak umřu"
"Ale prosím tebe"
"Ne, opravdu, nevím co bych bez tebe v životě dělala"
Nikdy jsem neuměla moc vyjadřovat pocity, jen moje sestra. Přišlo mi to vždycky hrozně krásné, umět vyslovit ta hřejivá slova beze strachu, že je ten druhy smete jako smetí do koše.
I když jsem tahle slova slýchala, neuměla jsem je moc opětovat...stále neumím. Umím konat, svou lásku projevuji činy. Vždycky mi to přišlo trochu přesvědčivější, neberte to nijak zle, slova zní krásně a je taky třeba je slyšet, ale činy? Ty umí zahřát jinak.

Inu nějak jsme se se sestrou doplňovaly, zatím co ona uměla básnit, já jsem mlčky konala. Ona vždycky mluvila, hodně mluvila, ja bez vtipu nemám moc co říct.
Moje sestra, Max je takový chodící uzlíček nervů, je to až roztomilý, jak se vztekne nad každou kravinou. Vždycky sleduju jak ji ty nesmysly malují na čele další vrásku.
Já (Alex), jsem taky vzteklina, ale ne jako Max, já se vztekám nad "významnějšími" věcmi, ale když už se vzteknu, má to ráz. Spíš se snažím vnášet radost do našeho bytí. I když je to roztomilý, tak to vztekání nemám moc ráda. Umí to působit jako jed, jež se vlévá do žil, pomalu, postupně.
Je fakt, že lidský imunitní systém se proti malým dávkám jedu dokáže bránit i si na něj postupně zvykat. Tudíž pokud bude tělo tyhle látky přijímat po delší čas vytvoří si ochranné látky. Myslela jsem si, že to takhle funguje i se vztekem, ale čas mi ukázal, že to tak není.
Ale pořad je to moje sestra a já pro ni dokážu zvládnout cokoliv...že ?
Že, Jo?

Já a Max máme zvláštní, ale krásný vztah, nebýt jedinečného pouta a času stráveném společně by jsme nedokázaly moc vycházet. Vždycky jsem si tohohle pouta strašně vážila, cítila jsem se výjimečně jen díky tomu, že ji vedle sebe mám. Na světě neexistuje člověk, se kterým by můj smích zněl tak jako s ní.
Byla jsem vždycky takové chodící štístko, které se naplnilo radostí pokaždé když vidělo svoji malou sestřičku.