Houslistka

Můj jediný přítel

Maminka mi vždy, když jsem se bála, vyprávěla jeden příběh. Byl o skřítkovi v modrém, kterého má každý v sobě. Je součástí osobnosti člověka. Říkala, že se nemusím ničeho bát, protože mám skřítka, který mě ochrání.

Když se budu bát, uklidní mě. Když budu smutná, rozveselí. Když o sobě budu pochybovat, povzbudí mě. Prostě nejlepší přítel, jakého bych si mohla jen přát.

Vyprávěla mi, že ten skřítek má svou říši, svou nádhernou zahradu uvnitř mé hlavy. Když mi to řekla poprvé, bála jsem se, že mi z hlavy jednou vyroste strom a z uší mi bude čouhat tráva. Když jsem jí své obavy řekla, rozesmála se a vysvětlila mi, že se ta zahrada nachází v mé mysli. Stejně jako skřítek v modrém.

Maminka už tady se mnou není. Zbyly mi na ni jen vzpomínky a červený šátek, který mi dala, aby mi nebyla zima. To je ale už dávno. Uhořela. Církev ji obvinila z čarodějnictví. Zbyl mi jen táta.

Dlouhou dobu s ním nebyla žádná řeč. Hodně dlouho truchlil. Nevěděl jak dál. Ženu, kterou miloval mu neprávem vzali a teď se cítil prázdný. Nevěděl, co dělat sám se sebou natož s děckem na krku.

Chodil často do hostince, kde utápěl svůj žal v pivu a domů se vracel pozdě v noci a úplně opilý. Často jsem byla doma sama. Můj skřítek se stal mým jediným společníkem.

Dnešek nebyl nijak odlišný od ostatních dní. Táta šel do práce, já uklidila dům. Přišel domů udělat jídlo, najedli jsme se spolu, sem tam prohodili slůvko a zas odešel. Já šla ven, nemohla jsem sedět doma a nic nedělat. Šla jsem na procházku. Nikdy nevím, kam půjdu, vždy se rozhodnu za pochodu.

Nejdřív jsem šla na louku, k jedinému stromu, co tam byl a vylezla jsem nahoru. Miluju lezení na stromy. Lezla jsem výš a výš. A pokračovala jsem dál, dokud šlo kam lézt. Tento strom byl mým nejoblíbenějším, protože se na něj lezlo samo.

Byla jsem úplně nahoře. Hlavu jsem měla nad korunou stromu. Dívala jsem se kolem dokola. Najednou jsem si připadala tak velká. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, usmála se a začla si pobrukovat.

Nikdo tu nebyl. Nikdo mě nemohl slyšet. Uvelebila jsem se na větvi a zpívala jsem. Beze slov. Jen melodii. Nechala jsem se jí unášet. Tóny přicházeli sami. Zavřela jsem oči a představovala jsem si svého skřítka.

Procházel se po své obrovské zahradě, ale jeho zahrada nebyla jako normální, nebyla ohraničená plotem. Jeho zahrada byl les, potok, louka i hory. Pohyboval se s lehkostí a volností, kterou mu jeho rozhlehlé království dovolovalo.

Vzal do ruky nějaký klacek a předmět s podivným tvarem. V životě jsem nic podobného neviděla. Dal obě věci k sobě a začal jimi pohybovat. Najednou se ozvala melodie. Moje melodie. Hrál tu samou melodii, kterou jsem si před chvíli broukala a pohyboval se v rytmu. Prožíval a užíval si každičký tón. Tančil.

Najednou se usmál se a přestal hrát. Mrkl na mě a znovu zazněla hudba. Pokračoval v hraní mé melodie, ale zrychlil ji a...vylepšil?

Byla veselejší. Zapojil více tónů. Byla energičtější. Tuto verzi si užíval víc. Tančil tak, jak jsem ještě nikoho tančit neviděla. Smál se a stačila mu k tomu jen hudba. Nechal se vést atmosférou, kterou vytvářela ta radostná melodie.

Usmála jsem se. Nešlo jinak. Bylo by to nepřirozené se nad tím alespoň neusmát. Hudba se opět zklidnila, ale jen aby upoutal mou pozornost. Teď jsem trochu pochybovala jestli hraje pro sebe nebo spíš pro mě. Tančil, ale přitom se procházel. Užíval si hudby i mé přítomnosti.

Hudba se opět změnila. Vytvářela napjatější atmosféru. Skoro bojovnou. Přišlo mi, že mi něco chce říct, nebo ukázat. Ale nijak nenaznačil, že by něco chtěl nebo vyžadoval. Nechal mě, jak se rozhodnu. Jen se usmíval a hrál.

Změnil postoj. Z hravého na důstojný, až slavnostní. Vypadal, jak vypadají otcové hrdí na svého syna. Také hudba byla slavnostnější. Blížilo se finále. Čím výš stoupalo napětí hudby, tím radostnější byl. Hudbu najednou zklidnil. Zahrál pár tónů a pak konec. Prudkým pohybem ukončil tu nádhernou skladbu. Překvapilo mě to a já otevřela oči.

Páni. To bylo úžasné! Měla jsem skvělou náladu. Měla jsem chuť se rozběhnout. Rychle jsem slezla se stromu a prozpěvovala si tu melodii a tančila. Tančila jsem s radostí jakou mi přinesl můj skřítek a smála se. Dlouho jsem se tak nesmála. Točila jsem se a točila a chtěla jsem stále rychleji a rychleji až jsem nakonec neudržela balanc a spadla jsem na zadek. To mě rozesmálo ještě víc a celá udýchaná jsem si lehla do trávy a s úsměvem na rtech pozorovala mraky.

Byla jsem mu vděčná. Byl to můj jediný přítel.

Když jsem se vrátila domů, táta už tam byl. Překvapilo mě to. Většinou je touhle dobou v hostinci a vrací se až je úplně opilý, ale teď mi nepřipadal opilý. Horlivě se přehraboval v oblečení. Balil si věci. Přiblížila jsem se k němu a šlápla na místo, kde vrže podlaha. Lekl se a prudce se otočil.

"Ach. To jsi ty?" Ulevilo se mu. "Odjíždíme, sbal si věci." Pokračoval dál v balení.

"Kam?" nechápala jsem. Vše máme tady.

Přestal balit, šel ke mě, klekl si a dlaně mi položil na tváře. A smál se. Dlouho jsem ho neviděla se usmívat.

"Do nového světa, zlatíčko. Tak se rychle sbal ať můžeme jít." Zvedl se a opět si šel balit. Popošla jsem k němu.

"A na jak dlouho?" Měla jsem trochu strach.

"Doufám, že na navždy." odpověděl spíš k sobě než ke mě, ale slyšela jsem ho.