Shine ✨

*3*

„ bohužel.. to nepřežila.." V hlavě mi ta slova několikrát přeběhla. Běhala mi tam pořád a stejně jsem jim pořád nemohla uvěřit.

„ M-maminka je mrtvá?" pípla Amie. Kývla jsem... Obě mé mladší sestry se rozplakaly. Z očí mi vytryskly slzy. Hořké slzy.. zavřela jsem oči aby jsme přestala brečet ale nepomohlo to...

Naopak bylo to ještě horší.. před očima se mi jevili vzpomínky kde se s mámou smějeme. Kde spolu vaříme.. kde mě učí zašívat oblečení.. kdy mi čte knížku... Kde se s Amie mazlí a směje... Kde Xie povzbuzuje na závodech... Všechny ty skvělé chvíle... Ty úžasné chvíle.. jsou pryč... Pryč už nikdo nám jí nevrátí...

„ JE PRYČ!" zakřičela jsme a složila hlavu do dlaní a pořádně jsem se rozbrečela. Když jsme zakřičela Xie zvedla hlavu.. mohla jsem vidět její bledý mokrý obličej plný strachu.. nikdy jsem před nimi nebrečela.. alespoň ne takhle moc..

Všechno se halilo do temné mlhy.. cítila jsme na své hrudi vzlykající Amie a na rameni slzy mé Xie.. Vůbec nevím jak dlouho jsme takhle byly.. jen vím že to bylo dlouho, dlouho jsem ještě viděla mámin usměvavý obličej.. který už nikdy neuvidím.. už nikdy...

Moje maminka.. moje Omma... Je pryč už navždy.. co teď budeme dělat... Co budeme dělat!?!?

Rozbrečela jsem se ještě víc než předtím a to jsem netušila že vůbec jde.. Amie už přestala vzlykat jen tiše oddechovala nejspíš usnula.. objala jsem Xie kolem ramen. Už také tolik neplakala..

Po chvíli už jsme se obě nějak trošku uklidnily..
„ Odvezete nás domů?" pípla jsem tiše.
„ Ano.. pošleme tam s vámi naší pracovnici.."
„ N-ne to opravdu není třeba my to zvládneme.. jsme na to zvyklé.."
„ Jsi si tím jistá zlatíčko?"
„ Naprosto."

Ten stejný policista jako nás sem přivezl nás také odvezl. Hned jak jsme přijely domů se Amie vzbudila a začala znovu plakat. Já už jsme to nějak.. nedokázala jakoby mi došly slzy.

Když jsme odemknula dveře Xie se hned rozběhla do svého pokoje. Já jsem pořád svírala Amie v pevném objetí.

Něco mě napadlo. Jak alespoň trochu zlepšit nám všem náladu. Otevřela jsem skříňku. Ano je tady. Popadla jsem čokoládu a rozběhla jsem se ke Xie do pokoje..

Položila jsme Amie na postel.
„ Holky dejte si kolik chcete.. hned přijdu." rozeběhla jsem se k mámě do ložnice. Vzala klíč který ležel na skříni a zamkla její pokoj.

Potom jsem vyhrabala ze skříňky a z celý kuchyně všechny sladkosti co jsme měly..
Moc jich nebylo ale i tak odnesla jsme je ke Xie kde už holky pomalu dojídaly čokoládu.

Ještě jsem zaběhla pro Bibimpap a Mochi do malého obchůdku pod naším panelákem a hostina mohla začít.

„ Je čas se přesunout do obýváku!" zavelela jsem. Připravila jsem tam spoustu dek a polštářů a plyšáků. Dala jsme do přehrávače DVD Ledové království a přenesla všechno jídlo na gauč.

Sedla jsem si doprostřed gauče a Xie se uvelebila z jedné strany a Amie z druhé.
Tohle zabralo. Povedlo se mi mé malé sestřičky rozptýlit na tolik že se občas i usmály. Když už obě spaly sáhla jsem po mobilu.

Min-joon: Už jsme doma.. 15:00
Min-joon: Jak šel zbytek dne 16:30
Min-joon: Až budeš moct tak kdyžtak napiš... 19:30

Já: Promiň.. kolik je u vás vůbec hodin?
21:45
Min-joon: 10:45 a u vás?
Já: 21:45

Min-joon: Stalo se něco že jsi tak dlouho nebyla na příjmu?

Přemýšlela jsem. Jestli mu to mám nebo nemám napsat... Nakonec jsem se rozhodla že jo..

Já: No jo stalo...
Min-joon: A co jestli se můžu zeptat..
Já: No ona včera moje mamka měla autonehodu..
Min-joon: A jste v pořádku?
Já: No já a sestřičky ano... Ale... Máma ne..Ona to nepřežila...
Min-joon: Cože!? A jste vážně v pořádku?
Já: V rámci možností..
Min-joon: Už jsi o tom s někým mluvila?
Já: Možná s Xie by to šlo ale stejně... Ne s nikým
Min-joon: Aha a.. chceš o tom mluvit?
Já: Možná jo.. Jo asi jo... Jen počkej chvíli...

Vzala jsme Amie do náruče a Xie pomalu položila na gauč a přikryla dekou. Odnesla jsme Amie do postýlky a potom jsem se pokusila přemístit i Xie ale jelikož je v podstatě stejně vysoká jako já tak to šlo těžko. Omylem se mi povedlo jí probudit takže tam došla sama.

Já: Jsme zpět

Zobrazeno

Příchozí hovor od: Min-joon

„ Ty jsi myslel jakože doopravdy promluvit?"
„ Jak jinak." řekl a mě jeho měkký hluboký hlas zazněl v mobilu. To bylo něco tak moc uklidňujícího... Něco tak moc nádhernýho.. CO TO MELU!?!?

„ No asi to bude lepší..." řekla jsem
„ Jak ti je?"
„ Já.. já vlastně nevím.. cítím se docela ztracená popravdě.. vůbec nevím co s námi teď bude.. protože tátu nemáme a nevím kdo se o nás bude starat.."
„ Hele a nepsala jsi mi náhodou o tom že máte příbuzné v Koreji?"
„ A Joo!" plácla jsem se do čela.

Z mobilu zazněl pobavený smích při kterém mi poskočilo srdce.
„ No to sice máme ale peníze na letenky asi ne..."
„ Myslím že to by vám asi mohli příbuzní zaplatit nebo sociálka.. možná by alespoň trochu mohly pomoct ty peníze ode mě.."
„ Vůbec jsi mi nic neměl dávat.. víš jak jsme se cítila když mi došlo že jsou od tebe!? Jako největší chudák.. ale i tak moc díky ale proč jsi mi vůbec dal tolik peněz.. jen tak.. znali jsme se půl hodiny... Tak proč?"

„ A proč jsi ty se mnou voláš o smrti tvé mamky když se známe den?"
„ Hej.." pousmála jsem se. Ale to co řekl nad tím jsme se fakticky musela zamyslet. Proč mi to přijde tak moc přirozený když ho znám tak krátce?

„ Moc dobře jsem se s tebou cítila.. myslím včera.. přišlo mi že mi rozumíš.."
„ Mám to stejně.. naprosto stejně ale když už jsi se ptala.. peníze zrovna pro mě nejsou žádnej problém a přišlo mi to vhodný.. potom co jsi mluvila o tom jak tvoje sestra utratila ty peníze... Tak jsme si pár věcí domyslel.. chtěl jsem jen pomoct." musela jsem se usmát.. znělo to tak moc upřímně..

„ Díky moc díky... Ne jen za ty peníze ale i za to že jsem ti mohla zavolat cítím se mnohem mnohem líp... A kdo ví třeba až se přestěhujeme do Koreji což si myslím že budeme určitě muset se někdy potkáme." řekla jsem šťastným tónem.
„ Třeba... Promiň budu muset končit."
„ Ahoj."
„ Ahoj."

Ale stejně... Proč si dokážu jen tak povídat a tak vpohode povídat s klukem o dva roky starším. Nevím nerozumím tomu ale je to tak...

Když to položil všimla jsem si zmeškaného hovoru tety Jung-soo. Zavolala jsem zpátky.

„ Haló?"
„ Ahoj Ji zlato je mi to strašně líto.. jen jsem chtěla říct že u nás budete vždycky vítané a určitě budeme připraveni vám poskytnou nový domov.. teda pokud budete chtít.."
„ Určitě budeme moc rády ale už bych chtěla jít spát teto, zavolám ti ráno."
„ Určitě zlato jen běž hezky se vyspi dobrou.."
„ Dobrou.." zívla jsem a zachumlala se do deky.

_

________________________________________

(1159 slov)