Píseň duše✓|²⁰²³

XXIII.

Mariana

Klečela jsem na strouchnivělé dřevěné podlaze a mé ruce se současně dotýkaly Matyasovic bezvládného těla. Konkrétněji jeho čela.

Můj pohled krátce na to sklouzl k jeho hlubokému zranění, které se nalézalo těsně pod hrudníkem. Rána musela být hodně hluboká a krev ne a ne zastavit. Obávala jsem se nejhoršího.

Opustil mě.

Nechal mě tu samotnou, i přesto, že jsem sama nebyla. Opustil mě člověk, kterého jsem milovala příliš hluboce. Na to jsem se opětovně rozplakala. Oční víčka jsem lehce přivřela a pouze cítila své kutálející se slzy po mých tvářích a následné kroky, jenž se ke mě přiblížily a poté se zastavily.

Své uslzené oči jsem opatrně otevřela abych mohla pohledět nově příchozí osobě do tváře.

Stála tam Karolína se smutným výrazem. Evžen po momentě dorazil také a když uviděl, co se stalo, neváhal a rozeběhl se přímo k nám. S lítostí.

Už jsem byla se vším smířená, když tu Evžen udělal něco, co by nikdo z nás nečekal. Sehl se k Matyasovic bezvládnému tělu, lehce popadl jeho ruku ve snaze nahmatat puls.

,,Ty nás tu nemůžeš nechat," stále hmatal tep.

,,Nemůžeš." Hlesl již o něco zoufaleji a smutněji. I Kara se po momentě sehla k tělu, jen na opačnou stranu. Takže jeden na druhého lépe viděli. Jejich pohledy se střetly. Oči plné smutku, lítosti, beznaděje a smíření. Bolestné.

Evžen to krátce poté vzdal. Byla to marná snaha. Pak jsem se podívala do jednoho z prosklených oken. Svítalo.

Do budovy krátce poté začínaly pronikat první sluneční paprsky a úsvit hrál všemi veselými barvami. Atmosféra v téměř opuštěné místnosti tomu ale bohužel neodpovídala.

Poté ale nastalo něco, co nikdo z nás nečekal ani v nejmenším. Po nějaké chvilce jsem si všimla, jak se mé slzy vpily po jedné do Matyasovic chladné kůže a mnou projelo zvláštní mrazení.

Má léčivá energie dala o sobě vědět ve chvíli, kdy jsem si myslela, že mě opustila také ona. Prostoupila napřed zkrze celé mé tělo a postupně se vlévala i do těla mého milence.

Postupovala celou jeho bytostí, až se plně usadila v místě jeho zranění. Vznikla mohutná zář, která nás málem zaslepila. Musela jsem si zakrýt oči. Postupovala vším živým a mě se před očima objevil výjev rozzuřeného Markuse.

Tak tohle bylo ono. To byla ta schopnost. Schopnost, díky které se na základě zranění můžu vrátit do minulosti a zjistit, co se tam stalo.

Ten hnusnej křivák ho hluboce zranil. Napřed se pokoušel střílet, dokud nezjistil, že se v zásobníku nenacházela ani jedna náboj. Poté ho zranil ostrým střepem z jednoho z rozbitých oken a když zjistil, že uspěl, střep pohodil někam do temného kouta místnosti. Rozhlédla jsem se do těch míst a Kara mi onen střep s, teď již, zaschlou krví přinesla.

Několikrát se nad výtvorem udivila a poté nechápavě zakroutila hlavou ve snaze mi předmět předat, abych se na něj detailněji zaměřila. Já razantně odmítla. Ona jej zahodila zpět do míst, kde jej našla. S odporem.

Energie krátce poté utichla a ráno, tak, jak jej všichni známe, bylo tady. A můj milovaný stále nic.

,,Je mi to tak líto," vzdychla smutněji a po tváři ji znovu stékalo několik pramínků slz.

,,Byl to strašně hodnej kluk, tohle si nezasloužil,"

Můj hrudník se opětovně bolestně sevřel. Už jsem neměla sílu dál plakat. Oči mě pálily, teď už částečně únavou a vyčerpáním. Ta energie byla hrozně silná.

,,Miluju tě, miluju tě," šeptala jsem pod tíhou bolesti. Už to nešlo. V hrudníku jsem cítila obrovský dynamit, bolest mě vnitřně rvala na kusy.

Když v tom jsem si všimla, jak se pomalinku začal hýbat. A když už se hýbal, chytl se, teď již vyléčeného místa a s rozmrzelým zrakem těkal po místnosti. Bezesporu byl zmatený. A nikdo se tomu ani nedivil. Poté se opatrně posadil a můj stisk tím pádem povolil.

Jednou rukou se zmateně chytl za čelo a tou druhou se stále dotýkal místa zranění, které už nebylo. Zabralo to? A já se nestačila divit. Polila mě vlna radosti a euforie.

Pod tíhou bolesti jsem se musela usmát. Byl naživu! Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

,,Moment...já myslel, že jsem umřel," vydechl krátce poté šokovaně. Jednou dlaní si stále mnul čelo. Já se culila jak měsíček na hnoji a zrudla jak rak. Mé oči zářily radostí.

,,Ne, ty jsi neumřel," poté mi pohlédl do očí. V těch jeho se stále odrážel šok, který se proměnil v upřímnou vděčnost. Na to jsme se vroucně objali. Musela jsem mu vynadat, i když se to v tuhle chvíli zrovna nehodilo.

,,ty blbe! Já tady málem dostala infarkt! Tohle mi už nikdy v životě nedělej, rozumíš?! Už nikdy!" Vyhrkla jsem a poté mu vtiskla malý polibek, ten okamžitě začal spolupracovat, ani se nebránil.

,,Neměj strach. Já tě už nikdy neopustím. Ženo moje," špitl mezi vroucími polibky a já se zastuděla.

Nakonec jsme se od sebe po nějaké době odtáhli. A chystali se poté k odchodu.

,,Miluji tě," hlesl a svou ruku vzápětí propletl s tou mou. Spokojeně jsem mu hleděla do tváře.

,,I já tebe,"

S nefalšovaným úsměvem ve rtech jsme opouštěli továrnu. Cesta probíhala v tichosti a my kráčeli vstříc novému dni.

Vstříc novým začátkům.

____________________________________________

Ahooooj!

S politováním vám posílám poslední kapitolu a musím oznámit konec tohoto příběhu, který mi, stejně, jako ostatní, dal zabrat dokončit přes mé časté psací bloky a nedostatek inspirace. Chtěla bych všem zúčastněným z hloubi duše poděkovat za podporu, které se mi dostávalo a dostává. Motivuje mě to a posouvá i nadále vpřed.❤️ Vážím si toho a jsem vděčná.
Děkuji, a znova děkuji.

Budu se na vás těšit u dalších plánovaných příběhů.❤️

Miluji a děkuji.

Do té doby se opatrujte a mějte se krásně.❤️

-StephanyeH