Strážkyně draků: Královna stínů

Kapitola I.

Astrid ležela na louce a pozorovala oblohu nad sebou. Slunce svítilo tak akorát, jeho paprsky ji hřály na tváři, avšak ne tolik, aby musela mhouřit oči. Na nebi nebyl jediný šedivý mráček, pouze bílé obláčky, které jí připomínaly dým, jež dříve vycházel z matčiny dýmky, když kouřila tabák. Nadechla se vůně lučního kvítí, zavřela oči a nechala svou fantazii ji unášet. Brzo bzučení včel nahradil řev racků a místo květin cítila mořskou sůl.

Stála na skále a zírala na moře. Byla noc a měsíc svítil na obloze. Pozorovala, jak vlny narážejí na útesy. Bylo to uklidňující. Najednou se zvedl vítr a než se nadála, tak ji unášel směrem k neznámu. Řev racků se vzdálil a nahradily ho písně sirén. Na hladině se odrážely hvězdy a když ji vítr snesl dolů, tak se jich i dotkla, ale hned se jejich odraz rozplynul. Zvedla hlavu a v dálce spatřila pevninu, ostrov. Na břehu rostly divné vysoké stromy. Měly obří oválné listy a jejich kůra jí připomínala šupiny draků. Přiblížila se k ostrovu a zahlédla světlo u břehu. Na písečné pláži hořel oheň, jehož plameny sahaly až k nebesům. Šeptal její jméno, slyšela ho. Promlouval k ní v jazyce jí cizím, ale jeho slova hřála její duši. Jenže pak se zvedl silný vítr, oheň zhasl a Astrid se probudila.

Otevřela oči a s údivem ve tváři se rozhlédla kolem sebe. Ležela na louce, kterou obklopoval les jehličnatých stromů. Vedle ní byl položen vlastnoručně vyrobený luk z javorového dřeva a kožený toulec se šípy. Vstala ze země a očistila si kalhoty od pylu z květin. Toulec si přehodila přes levé rameno a luk vzala do ruky. Chtěla se podívat kolik je hodin, ale vzpomněla si, že svůj medailon, který měl v sobě zabudované hodinky, nechala ležet doma na stole. Podívala se na slunce a podle jeho výšky odhadla, že je poledne. To znamenalo, že je nejvyšší čas se vrátit domů, aby se stihla převléknout.

Po známé lesní pěšince, kudy se k večeru chodí srnky napít k potoku, se vydala k její chatě. Cesta ji dovedla až ke starému smrku, kde se dělila na dvě menší a tvořila rozcestí a mohla zahnout doprava nebo doleva. Astrid se nevydala ani po jedné z nich a místo toho zamířila rovně. Prošla kolem keřů borůvčí a houští, ze kterého vyběhl zajíc. Minula stromy, kde ptáci vždycky zpívají svou ranní a večerní píseň, a ocitla se před svým domovem.

Byla to stará chata postavená ze smrkového dřeva, jejíž střecha byla porostlá mechem. Chata měla dvě okna, jedno na jihu a druhé na severu. Jižní bylo otevřené a na parapetu ležela mourovatá kočka jménem Nix a vyhřívala se na sluníčku. U domu byly zasazené záhony bylinek. Astrid je pěstovala, aby je pak usušené mohla prodávat na trhu. Otevřela dveře, které by svým vrzáním vystrašily i zloděje, a vstoupila dovnitř.

Chata měla jednu velkou místnost. Dveře se nacházely v pravém dolním rohu a když překročila práh, tak stála před velkou skříní, kam si ukládala všechny věci. Odložila tam luk s toulcem a šípy a taky svůj modrý plášť. Na košili si navlékla korzet a kalhoty vyměnila za sukni. Vlnité hnědé vlasy si zapletla do copu a zavázala stuhou.

Ze skříně vyndala látkovou tašku a dala do ní čtyři knihy, které měla vyskládané na hromádce připravené na stole. Tašku si přehodila přes rameno a na krk si dala medailon, na kterém byla vyrytá růže s trny kolem ní. Otevřela ho, aby zjistila, kolik je hodin. Menší ručička byla mezi dvanáctou a jednou a větší se přibližovala k sedmičce. Ve dvě by měla dorazit zásilka nových knih a paní Rosemary bude potřebovat pomoc, je roztřídit, takže by si měla pospíšit. Podrbala Nix za ušima a vyšla ze dveří. Zavřela je za sebou a lesem se rozběhla směrem do městečka Brinton.

➽──────────────❥

Astrid prošla branou Brintonu a ocitla se na hlavním náměstí. Po celém jeho obvodu byly rozestavěny stánky se zbožím z celého Norgonu. Obchodníci se překřikovali a dohadovali se zákazníky na ceně.