Píseň duše✓|²⁰²³

XXI.

Mariana

Po nějaké době jsem se konečně probrala. Na něčem pěkně tvrdém a studeném. Mé ruce i nohy byly svázané a ústa jakbysmet, to byla další věc, které jsem si všimla ihned poté. Svázali nás, abychom neutekli a ústa zalepili pro případy možného zoufalého volání o pomoc. Cítila jsem bezmoc jako ještě nikdy. Po několika minutách se dostala také protivná vtíravá bolest hlavy.

Museli nás něčím silně praštit a poté odnést. Usoudila jsem nakonec. Ale proč by to dělali? Můj pohled hledal Karolínu.

,,Tak to pěkně přehnali," zaskuhrala bolestně. Ústa svázaná neměla, to mi mohlo dojít. Tedy měla, ale evidentně ne tak pevně jako já, látka se po nějakém čase povolila také u mě, ale nohy i zápěstí jsme měly neustále svázané.

Když došlo na šero, zjistila jsem, že nás zavřeli někam do dřevěné kůlny. Všude kolem se povalovaly motyčky, rýče a všelijaké zahradnické náčiní. Jak originální, uchechtla jsem se ironicky. Zjevně to tady patřilo Markusovic matce. Jojo, kdyby tak tušila, co se na jejím pozemku děje, chlapec by to nejspíš nepřežil.

,,A víš, že jsi měla pravdu? Karmen v tom jela celou dobu s nimi," vydechla jsem otráveně a Kara tiše kývla hlavou na znamení souhlasu.

,,Říkala jsem ti to, tej holce jsem nevěřila už od samotného začátku," dodala znechuceně. V duchu jsem doufala, že se nás ostatní pokusí co nejdříve najít. Ke vší smůle jsme si ani jedna cestu nepamatovaly. A tak nějak jsem si ani nemohla vybavit to ostatní. Jen ten park a pak už nic. Tma, jen černočerná tma a bezmoc.

Poté jsme po nějaké chvíli zaslechly kroky za boudou. Neustále se přibližovaly a mě se zmocnil strach. Co s námi teď bude?

Dotyčný následně vytáhl klíče z kapsy a ony klíče poté hladce vklouzly do zámku. Dveře se za hlasitého nepříjemného vrzání otevřely. Určitě muselo být už plno hodin, neboť venku neustále panovala tma. Naše pohledy poté spočinuly na nově příchozí osobě a já ihned poznala, kdo to byl. Můj pohled se krátce na to změnil v nenávistný.

,,Ty zrádkyně, tohle nám vysvětlíš!" Procedila nenávistně Kara zkrze zuby a Karmen se zákeřně usmála. Poté již o něco hlasitěji. Její smích byl odporný, plný zloby, zákeřnosti a podlosti. Z očí ji to střílelo jakbysmet.

,,My dvě si nemáme co říct. Nikdy jsme si neměly co říct. Přišla jsem si jen pro ní," dodala a už se s Karou dál mevybavovala. Její odporný pohled se zapíchl do mě. Ten svůj jsem musela okamžitě sklopit. Bylo mi hodně nepříjemně.

,,Ale s tebou," dodala a přešla blíže ke mě. Můj strach a úzkosti nabíraly na plné obrátky. I když bych se svou léčivou mocí ubránit mohla, v téhle chvíli by mi to bylo prd platné. Měla jsem svázané ruce.

,,S tebou máme ještě nějaký nevyřešený problém," znovu se podle zasmála. ,,a nezírej na mě tak tupě. Ty o tom moc dobře víš," dodala, čímž mi srazila hřebínek. Měla pravdu, věděla to. Na místo odpovědi jsem se pouze ironicky uchechtla. Stát u mě blíž a já stát na svých nohách, plivnu ji za to do ksichtu. Nic jiného si ta potvora nezasloužila.

Krátce na to přešla přímo k nám s malým kapesným nožíkem, z jejich gest bylo patrné, že se nám snažila rozvázat provazy na nohou. To sice udělala, ale ruce jsme i nadále měly svázané za zády.

,,Vstaňte!" Přikázala nám přísně, chovala se k nám opravdu strašně. Jeden by řekl, že jak Němci za války, protože ke krutosti to mělo opravdu kousek. I tohle mi bylo z neznámých důvodu povědomé. Jakoby se mi vracelo něco, co se stalo před mnoha lety, jen ne v tomhle životě. Jakoby si má duše přeci jen vzpomněla. To Merry tenkrát čekal stejný osud jako nás teď? A co se s ní vůbec stalo? Půjdeme někam na hranici, otočené zády ke zdi a tam nás zastřelí? Bude se stejný scénář opakovat znovu? Ale pak, jakobych dostala nápad. Vlastně on to nápad ani nebyl, vzpomněla jsem si totiž na to, co mi řekla ta kartářka.

,,Pokud nechcete, aby se stejný scénář znovu opakoval v následujícím životě, musíte jednomu z nich zachránit život, tím dluh smáznete, vaše karma se vyčistí,"

No ovšem, fakt že jo... Začínalo mi to dávat smysl, ačkoli mi to bylo proti srsti. Teď jsem Mariana, v tomto současném životě. Merry byla má předchůdkyně v minulém životě, která při útěku zastřelila toho druhého, jelikož prvého zastřelil záhadný cizinec, dívka s léčivými schopnostmi, která dokázala uzdravit hromady lidí a zachránit je tak před smrtí v koncentračním táboře, poté utekla a když jí dostali, stalo se tohle. A aby se stejný scénář neopakoval znovu, musím Franzíkovi zachránit život, to jeho jsem tenkrát zastřelila jako Merry. A upřímně jsem teď měla strachy nahnáno. Nevěděla jsem, co s námi bude.

Poté jsem s obavami v očích pohlédla na mou Kamarádku. Ta mi opětovala stejný pohled. A aby nás Karmen neslyšela, šeptaly jsme.

,,Asi vím, jak z toho všeho ven a tuhle situaci ukončit," už jen při myšlence, že zachraňuju nepřítele ze spárů smrti se mi dělalo zle. Můj obličej se skroutil do ohavného úšklebku. Kara, jakoby pochopila.

,,No, a přesně to máš udělat. Jen nevíme kdy a nevíme ani jak,"

,,To je docela blbý," špitla směrem ke mě a než jsme se stačily nadát, dorazily jsme s narůstajícími obavamy na místo určení.

Při pohledu na ostatní strach nabral ohromných měřítek a nikdo nevěděl, co s námi bude.

____________________________________________

Hoj, hoj! Tak, závěr pomalu, ale jistě, klepe na dveře.😁 Poté klasika, opravy posledních dvou vydaných příběhu a na léto chystám několik překvapení, určitě se máte na co těšit.❤️
Děkuji za přízeň a vidíme se u další kapitoly. ❤️

-StephanyeH