Píseň duše✓|²⁰²³

XIX.

Karolína

Po Marianině nečekaném odchodu se nálada ihned změnila. Všichni byli plní obav a strachu. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál.

,,Co teď?" Vydechl po momentě frustrovaný Evža. Tak on se ptal, co teď? V době, kdy nikdo nic nevěděl?

,,Konečně se někdo probral," prskl po chvilce také Matyas s pohledem přišpendleným na papírové origami, se kterým si doteď hrál.

,,Už mě to přestalo bavit," pravil neutrálně a hned na to se zamyslel.

,,Tohle nikdo nečekal, to ne, ale je hrozně tvrdohlavá," pokračovala jsem pro změnu já v našem společném rozhovoru. Mates mlčky kývl na souhlas. Zjevně věděl, o čem mluvím.

,,Znám ji chvíli a ano, je tvrdohlavá," usoudil chlapec krátce poté. ,,nicméně ty ji znáš lépe, nemám pravdu?" Tázal se mě poté s jistým očekáváním. Měl pravdu, znala jsem ji lépe, snad lépe, než všichni tady v místnosti.

,,Je toho na ní prostě moc. Byl to pro ní šok,"

,,na jejím místě bych se asi zachovala stejně," usoudila jsem nakonec. Ačkoli jsem byla flegmatická hlava, tohle by mě také nenechalo klidnou. Jen na pár chvil, brzy bych na to zapomněla a šla si dál svou cestou. Ale pokud je někdo tvrdohlavý a zbrklý jako Merry, může se jí snadno něco špatného přihodit. A toho jsem se hrozně obávala.

A nebyla jsem jediná. Na tom klukovi bylo hodně znát, že mu na ni záleželo. Domnívám se, že to tušila, ale dnes, jakoby ji to všechno docvaklo. Pamatuju si, jak se mi svěřil s tím, že ji to řekne sám, že si s ní promluví a vysvětlí ji, že to všechno byl pouhopouhý omyl, a že hledají doopravdy ji. Ale zároveň mi ji bylo hrozně líto. Po nějaké chvilce jsem se zvedla z polorozpadlé dřevěné židle, ze které mě stejně začínal bolet zadek.

,,Nevím, co máte v plánu vy, ale já ji jdu najít a zkusím si s ní promluvit, možná určitě vychladla," pronesla jsem nakonec a chystala se k odchodu
Mates ke mě přiběhl se starostlivým výrazem.

,,Dej mi prosím vědět," hlesl a já mlčky přikývla. S obavami v patách dokráčel zpět na své místo. Krátce poté jsem slyšela jen své kroky a dva vzdalující se klučičí hlasy. Mates zjevně Evžovi líčil všechny události za dobu jeho nepřítomnosti. Byla jsem zvědavá, zda přijde na nějaké řešení.

*

Kráčela jsem ulicemi Písku a přitom si ruce tiskla blíže k tělu, jelikož už bylo k večeru, dělalo se větší a větší chladno. Na obloze byly co nevidět také červánky, způsobeny zapadajícím sluncem. Vzduch byl čistý a chladný.

Cestou jsem přemýšlela, kam se asi mohla vypařit. A v ten moment mě napadly hned dvě místa, kam by asi tak mohla jít. Mé, občas, neposedné nohy mě zavedly právě na jedno z nich. Ano, ráda při soumraku chodila na most a kochala se výhledem do zdejší krajiny. Spíše pozorovala, teď klidnou, hladinu řeky.

A jelikož jsem ji nechtěla vylekat, musela jsem jednat opatrně. Současně jsem si všimla, jak ji klidný vánek cuchal její hnědé dlouhé kadeře. Její výraz byl již o něco klidnější, i přesto jsem ji nechtěla vyplašit. Mohla by se leknout a utéct, jako nějaká plachá zvěř. To už tu dneska ke vší smůle proběhlo.

,,Dneska je obzvlášť nádherný," začala jsem opatrně, při pohledu na západ slunce. Vzhlédla ke mě jedním koutkem oka a pak zpět.

,,Hm," pronesla neutrálně. Musela jsem hodně opatrně, je to horká hlava.

,,Mrzí mě, že se to s tebou takhle vyhrotilo," pokračovala jsem po momentě, ale Mariana i nadále věnovala svou pozornost někam jinam. Po několika minutách mi konečně pohlédla do očí. Zračil se v nich klid a pohoda. Krapet se usmála.

,,Buď v klidu, neomlouvej se," pronesla stejně tak klidně a zadívala se na rovněž klidnou Opavu.

,,Není to tvoje vina," pokračovala a já ji se zájmem naslouchala.

,,Byl to pro mě šok, musela jsem to jít vstřebat. A proto jsem tady, a jak sama víš a znáš mě, nikam jinam, než sem, já nechodím,"

,,Takže sis to uvědomila?" Tázala jsem se pro změnu zase já.

,,To s těmi grázly? Určitě, tušila jsem to celou dobu,"

,,Ale odmítala jsem si to přiznat. A dneska se mi to všechno spojilo jako jeden celistvý obraz,"

,,Vím všechno," dodala krátce a zahleděla se mi do očí, mě se ulevilo. Hodně se mi ulevilo, protože jsem se obávala, že se k nám už nevrátí.

Nakonec se znovu usmála.

,,omlouvám se za moje jednání," dodala nakonec.

,,To nemusíš," pronesla jsem již o něco vlídněji a zdálo se mi, že se chystala k odchodu.

,,Vrátíš se?" Optala jsem se jí a ona krapet zaváhala.

,,Jasně," zazubila se a obě jsme se s poklidem vrátily mezi ty dvě paka. Slunce už skoro zapadlo a ani jedna z nás netušila, co za překvapení nás čekalo po návratu.

Měla jsem z toho všeho hrozně smíšené pocity.

___________________________________________

Ahoj!
Přináším pokračování☺️,
Tak snad se bude líbit.
Za několik málo okamžiků dojde k vyvrcholení celého příběhu. Ano, už je to tak😁 konec se pomalu, ale jistě blíží. 🙈👍

-StephanyeH