Druhá tvář

Kapitola 1.

MIRA :

Teď už jen nenápadně otevřít okno aaaa.

„Miro!"

A sakra. Skousnu si spodní ret a pomalu otáčím hlavou ke dveřím svého pokoje, ve kterých stojí rozzlobená teta.
„Co jsme si říkali o těch tvých nočních výpravách?!" Hlava mi zajede mezi ramena.
„Že se už nebudou opakovat?"
„A když si to tedy takhle krásně pamatuješ, řekneš mi, kam to jako jdeš?" Sakra, nahodila vyjednávací rozzlobený tón, to není dobrý.
„Já... já se jen chtěla nadechnout čerstvého vzduchu."
Sakra, na to mi neskočí.

„A proto lezeš po parapetu v botech a s batohem na zádech?" Založí si ruce na prsou a zvedne jedno obočí. Neskočila na to.

Seskočím z parapetu a jedním pohybem zavřu okno.
„No, ale když už jsi vzhůru, chtěli bychom si se strejdou s tebou promluvit." Tón jejího hlasu je už celkem na normálu, takže o moje vycházky asi nepůjde.

Proklouznu tiše kolem ní a seběhnu schody do kuchyně, kde už u stolu sedí strejda s šálkem kávy v ruce.

Nikdy jsem nepochopila, proč pije kávu až večer, ale asi mu to pomáhá se spaním. Nevrle s sebou plácnu na židli naproti němu a podepřu si hlavu rukou na znamení protestu.

Teta přede mě postaví hrníček s kouřícím kakaem a posadí se vedle strejdy. Popadnu lžičku a začnu s ní nezaujatě míchat kakao.

Strejda si odkašle:
„Máme pro tebe novinku."

Obrátím na něj pohled.
„Víš, jak jsme měli jet na ten týden do Anglie?"
Přikývnu, však už se nemůžu dočkat, budu mít celý týden jen pro sebe.
„Tak nastala menší změna."
„Jen mi prosím neříkejte, že se to zrušilo. Já už mám plány, co tu budu dělat, a navíc jste se na tu služebku tak těšili!"

„No tak prr, Miro."
„Neboj, na tu služební cestu jedeme, ale svoje plány asi stejně budeš muset zrušit."

Vrhnu na tetu nechápavý pohled.
„Víš," slova se znovu chopí strejda, „trochu se nám to protáhne." Napětí v místnosti by se dalo krájet.

„Na dva měsíce, takže tu nebudeme celé prázdniny a..."
„Vy tu nebudete celé prázdniny?" Nemůžu tomu uvěřit, budu mít pro sebe dva měsíce. Toho se dá tolik stihnout, budu moct chodit sprejovat, jak se mi zachce, plavat k místnímu rybníku, nebo dokonce jezdit na skejtu, jak dlouho budu chtít.

Počkat. Proud mých myšlenek se zarazí. Neříkala náhodou před chvílí teta, že budu muset svoje plány zrušit?
„Jak jako zrušit plány? To mě tu zamknete, nebo co?" Tikám mezi nimi očima.
„I kdybychom tě tu zamkli, tak by tě to tu neudrželo moc dlouho, a proto budeš mít hlídání."

Celým mým tělem otřese zděšení. Hledám v jejich pohledu jakýkoli nepatrný náznak, že je to jen vtip, ale nic nenacházím. Nádech a výdech, Miro, třeba tě bude chodit jen kontrolovat sousedka, nebo taky ne.

„Je mi už šestnáct, jsem zodpovědná a dokážu se o sebe postarat, nepotřebuju hlídání jako nějaký škvrně!" Vybuchnu.
„No právě proto, že ti je pouze šestnáct, to hlídání potřebuješ! A kdybys byla zodpovědná, jak o sobě tvrdíš, nelezla bys každou noc z okna, abys mohla posprejovat nějakej barák!"

Zdá se, že teta taky vypěnila, ale tentokrát to bez boje nevzdám. Už už se nadechuju, že jí vrátím úder, ale zasáhne do toho strejda.
„Dámy, dámy, zase se uklidněte a posaďte se."

Až teď mi došlo, že vlastně stojím. Zase si sednu a založím ruce na prsou.
„Tak a když jsme se teď tak pěkně všichni uklidnili, můžeme ti v klidu říct, kdo tě bude vlastně hlídat."

Tyto slova pro mě byla horší než ledová sprcha.

Hlavně ať to není babička Rose. Kdokoli, jen ne babička Rose.

„Jelikož se ta osoba vrací po dlouhé době do New Yorku a nemá kde bydlet..." Co když se... ne, to je blbost, určitě to bude někdo jinej.

„A jelikož bude bydlet u nás, je výhodné využít její přítomnosti." Teď se odmlčel a čeká, až se zeptám: A kdo to je? To dělá pořád, a nejhorší na tom je, že mě to začíná bavit, ale to mu nikdy neřeknu.

„Tak kdo to teda je?"

Říká se, moudřejší ustoupí, a já nemám v plánu zapojovat mozek takhle pozdě večer, zvlášť když jsem pořád naštvaná.
„Miro, přijede tě sem hlídat tvoje sestra."

Tohle bylo horší než ta ledová sprcha. Bylo to, jako by mě někdo přetáhl po hlavě palicí a pak mi dal tu ledovou sprchu. Doufám, že jsem se přeslechla a ta osoba nepřijede, ale pohled na tetu mi prozrazuje, že jsem bohužel slyšela správně.

Bohové, proč nemohla přijet babička Rose se všema těma padesáti kočkama, smradem a umělou kyčlí?

Slyším někde v dálce rozhovor tety se strejdou.
„Já ti říkala, že bude v šoku!"
„Ale stejně by se to dozvěděla, nevím, jak sis to představovala, že to zjistí až se Elowen objeví ve dveřích?"
„Ne, že jí to řekneme postupně, svojí sestru neviděla pět let a..."
„A právě proto, že jsme jí neviděli tak dlouho, se to musela dozvědět teď! Život jí nebude podávat nic po kouskách!"
„Takže to má brát jako přípravu na život?!"
„Ano!"
„Potom si o té tvojí přípravě na život promluvíme, Bene!"

Najednou se mojí ruky dotkne nějaká další.
„Miro,"
„Třeba zjistíš, že není tak strašná, třeba se změnila a budete si rozumět."

„Kdy přijede?" Ani nevím, že ta slova vyšla z mých úst.
„Dneska večer."

Říká to velmi pomalu, jako by si nebyla jistá, co udělám, a dělá dobře, protože ani já si nejsem jistá, co udělám.

„Tin-din," ozve se zvonek a ve mně se tím zvukem zvedne vlna nevolnosti.

„Pojď, třeba to nebude zas tak zlé." Zvednu se ze židle, třeba má teta pravdu a ona bude jiná...

Dojdeme až ke dveřím, kde už čeká strejda. Ani nevím, že tam došel.
„Tak do toho, otevři."

Vrhnu na něj zoufalý pohled. Proč si připadám jako dítě před vánočními dárky, a už dopředu ví, že v nich jsou ponožky a ne tak vytoužené hračky?

Nadechnu se a prudce rozevřu dveře.

Vykoukne na mě zrzavý, pevně stažený drdol, zelené oči, kulaté brýle, falešný úsměv a růžový, příšerně upnutý dámský kostýmek.

Chytnu za kliku a dveře zase přibouchnu.

Teta se spletla, je úplně stejná jako před pěti lety.

________________________________

1007 slov