Píseň duše✓|²⁰²³

XVII.

Matyas

Ačkoli od našeho posledního sezení s paní doktorkou uplynulo již několik týdnů, nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Nejen, že se mi ten výjev neustále vracel, ale přibyly další sny z té doby. Častokrát jsem si říkal, že žiju teď a tady, že se nikdy nic z toho nestalo. Zažíval jsem opravdu hrozné pocity. Pocity, které se současnou dobou neměly vůbec co dělat.

,,Vaše tělo potřebuje nějaký čas a odpočinek," opakoval jsem si neustále tuto větu v hlavě jako mantru. Jojo, odpočinek a čas, tohle už trvalo několik týdnů. Jak jsem mohl v klidu odpočívat, když jsem byl vystaven takovému velkému množství stresu?

Na to jsem jednoho krásného dne seděl venku na terase a zhluboka dýchal, když v tom náhle za mými zády zaskřípaly dveře od branky. Nijak jsem tomu dál nevěnoval svou pozornost. Jen se neustále držel za hlavu a snažil se v klidu dýchat. Hezkému počasí má nálada tam venku bohužel neodpovídala.

Pak přistála něčí ruka na mém pravém rameni. I tak jsem se díval raději pod své nohy. Ačkoli jsem tušil, že to ti dva hajzlíci nebyli, odmítal jsem ji zvednout. Až hlas, jenž patřil ženě, mě donutil. Prve jsem si myslel, že se jednalo o Marianu. Od našeho posledního setkání jsem ji v duchu začínal postrádat a dělat si o ní starosti.

Osoba mou reakci okamžitě zpozorovala a krátce na to se rozesmála na celé kolo. Jenže mě do smíchu moc nebylo. 

,,Nee, Mariana nejsem, ale měl ses vidět!" Pískla Karolína již o něco hlasitěji a radostněji.

Krátce na to jsem po ní vrhl svůj typický ,,no jo no" pohled a dál sledoval dění v zahradě, i když se tam nic mimořádného nedělo. Jen pes pobíhal sem tam podél plotu jak splašený.

,,Tvůj výraz stál za to ale," na to se pleskla do čela a rozesmála se znovu.

,,Prosimtě," prskl jsem, snažíce neznít tak podrážděně. Moc dobrej jsem na přetvářku nebyl. Neuměl jsem to prostě.

,,ale mluvila jsem s ní před několika dny v práci. Hele, přede mnou člověk nedokáže nic zamaskovat. Když se něco děje, poznám to. Oba dva se chováte úplně stejně. Až mám pocit, že se jeden druhému vyhýbáte záměrně, ale můžu se také mýlit,"

Tak to určitě. Já sám jsem o ní několik dní nic nevěděl. Na to jsem nasadil, ač jsem sám nechtěl, zvídavý pohled.

,,A co říkala?" Vylezlo ze mě po vteřině mlčení a Karolína se na moment odmlčela. Jistě ji toho řekla hodně a ona teď nevěděla, kde má vlastně začít.

,,Je stejně zmatená, jako jsi ty," wow! Tak tohle bych opravdu nečekal.

,,Vím, co chceš říct, své ironické poznámky si prosím nechej na později," naštěstí pokračovala a já ji se zájmem poslouchal. Za tu chvíli, co se známe, mě měla bohužel přečteného. Věděla, že bych teď přesně takhle zareagoval, ale nechal jsem ji, zajímalo by mě, co se tedy děje tak mimořádného, že mě čestila svou přítomností právě jedna z jejích kamarádek.

,,Oba dva potřebujete čas. Vím, že to teď ani jeden nemáte jednoduché, ale čas je na takovéhle věci nejlepším lékem. Toho, co se mezi vámi děje, si bohužel všimne i slepý a to mě dovádí k další informaci. Franz a Markus, všechno jsem si to spojila. A ty bys měl Marianě říct, že to všechno byl jeden velký omyl a že by si na sebe měla dávat pozor, jdou po ní, ne po tobě."

,,Však to ji taky chci říct, jen nevím, jak. Mám pocit, že se mi vyhýbá a když už se mnou mluví, tak je to pro ni nadlidský výkon. Řekne dvě, tři slova navýše a zase se vypaří," vysvětlil jsem ji pro změnu svůj pohled na věc a Kara se tvářila, že všemu rozumí. Což byla pravda. Ale zase jsem nechtěl, aby mezi námi dvěma hrála prostředníka, pokud šlo o vzkazy.

,,Já vím." Pronesla krátce na to.

,,Je jen hrozně tvrdohlavá. Proto říkám, že takovéhle věci potřebují svůj čas. I jablko potřebuje čas na to, aby dozrálo a poté spadlo,"  usmála se nakonec a i já sám sobě musel říct, že nebyl žádný důvod spěchat.

,,A kde jsi zjistil, že nejdou po tobě?"

Řekl jsem si, že by bylo dobré říct ji i tohle. Aby nedošlo ke zbytečným zmatkům.

,,Před nedávnem jsem byl na terapii a všechno tam viděl,"

Kara nasadila nechápavý pohled a krátce poté spustila:

,,počkej, co všechno jsi tam viděl?"

,,Kartářka mi řekla úplné kulové. Tak jsem si zašel na terapii. Na takovýhle hlubinných terapií člověk většinou zjistí mnohem více a zjistil jsem to, že...že jsme oba utekli z lágru a ji pak měli zastřelit právě tihle. Byli jsme tam, nevím, zda ty, ale byli jsme tam my čtyři, jen v jiných tělech, jiné době a na jiném místě. A teď se mi to všechno spojilo. Na celém tomhle šílenství mě nejvíc mrzí, že do budoucnosti vidět nemohu. To nemůže nikdo z nás, a teď mám obavy z toho, co se stane. Za žádnou cenu nechci, aby ke střetu znovu došlo a situace se opakovala."

,,Takže ty mi chceš naznačit, že je míč na Marianě hřišti?"

Pochopila to správně.

,,ano, to jedině ona svým jediným správným činem tohle všechno může zastavit. Čas nás bohužel tlačí dopředu a nikdo neví, kdy na ně narazíme příště a jak to celé dopadne. Jediný dobrý čin tohle všechno může změnit. Bez toho bychom potom neměli budoucnost."

,,My všichni,"

Dodal jsem nakonec a dívce se krátce poté zahleděl do očí. V těch jejich se odráželo pochopení.

,,Něco vymyslíme, neboj,"

Dodala krátce na to s úsměvem.

,,a mimochodem," na to jsem znovu zvedl hlavu a opět nasadil zvídavý obličej.

,,vrátil se nám Evža. Říkal, že by nás všechny hrozně rád viděl. Třeba bude vědět, co s tím uděláme," zazubila se nakonec, chystající se k odchodu.

,,Bezva," zajásal jsem o něco radostněji. I po něm mi začínalo být teskno.

,,Budu rád, když se všichni znovu sejdeme,"

,,a ještě jednou děkuji za tvou návštěvu!" Houkl jsem, než se dívka ztratila za domem.

,,Není zač," mávla mi nazpátek.

Něco vymyslet musíme.

____________________________________________

Za chvíli přijde rozuzlení. 😁 Doufám, že se máte všichni krásně. Blíží se Velikonoce a jaro klepe na dveře. ❤️🌞
Další část již brzy, do té doby se mějte hezky a užívejte teplých dní.

-StephanyeH