La FERRARI | Charles Leclerc's story

1.

Julie pohled

"Přeci nebudu na pokoji s nějakým chlapem, vysloveně jsem řekla, že chci být s holkou!" začala jsem křičet po sestřičce, která mi tady už pěkných pár dní  leze na nervy. " Nejde to jinak, budete se muset smířit s tím mužem, je to jenom pár dní, nebojte" usmála se a bylo na ni vidět, že ji dělá dost dobře, když někomu může dělat zle. 

Za pár minut mě budou převážet na jiný pokoj, kde čeká ten chlap.. Bojím se? Těžko říct, jako malá holka jsem měla docela problém s klukama obecně. Přišli sanitáři a začali tam něco dělat s tou postelí. Převezli mi ji a já s věcma šla za ní. Když jsem vešla do toho pokoje jenom koutkem oka jsem se podívala na toho chlapa, který taky očividně ze mě nebyl moc nadšený. Postele jsme měly vedle sebe, akorát kousek od sebe, osobní prostor, chápete?

Sedla jsem si do ní a začala si skládat karty na postel. " Co děláš?" tázal se mě, "Skládám karty, jdu si je vyložit" podíval se na mě tím obličejem říkajíc myslíš to vážně? " Co se tak díváš? Vypadáš vtipně" zasmála jsem se a on taky. Vykládala jsem si karty, mají ukázat, jaký by měl být osud mé operace zápěstí. " Co tam vidíš?" ukázala jsem mu prstem, ať mlčí a on tak udělal." Operace dopadne dobře a bude krátká rekonvalescence, ale očividně nejen pro mě." Podíval se na karty s úsměvem a řekl:" Tak si asi můžeme plácnout, samozřejmě tou druhou rukou" zasmáli jsme se oba dva. " Víš o tom, že máš fakt krásný úsměv?"

Odvezli ho na sál, teď jsem tu sama. Neříkám nic, ten klid je možná lepší jak on samotný.. Sbalila jsem karty do obalu a uklidila je. Vzala jsem si telefon a opřela se, abych nemusela sedět. Napsala jsem bratrovi, že jsem v nemocnici. Asi ze mě nebude moc nadšený.. Zbýval mi čas, na operaci jdu hned po něm, takže mám ještě tak hodinku až dvě, alespoň tak mi to řekly sestřičky.

Dívala jsem se teď na něj, jak je ještě pod vlivem prášků, vypadal tak, že se dost dobře prospí. Napsala jsem mu na papírek, že jedu už taky, tak ať se drží. Dala jsem mu ho na noční stolek a během pár minut mě odvezli na operační sál. " napočítáme do 10ti ano?" přikývla jsem v souhlas, začala jsem tedy počítat. Myslela jsem si, že vydržím alespoň do 5ti a ono ne, usnula jsem hned u 3. 

Operace probíhala docela v pohodě, co mi říkali. Mám 13 stehů na pravé ruce, u zápěstí. " Dobré ráno ospalče" uchechtl se a já se na něj podívala rozespaným pohledem. " Ty máš co říkat" zasmála jsem se tentokrát já. Povídali jsme si ještě chvilku, než nám přinesli oběd. "Tady to máte, dobrou chuť" popřála nám sestřička, co nám donesla jídlo. Oba dva jsme poděkovali a pustili jsme se do toho, jako piráti s jednou rukou.

Za tu chvíli co jsem tady s ním na pokoji se cítím líp. Možná proto, že se ke mně chová líp jak ostatní kluci. S ním se chci kamarádit i dýl.

"Vlastně jsme se ani nepředstavili, já jsem Daniel" přikývla jsem " já jsem Julie" a usmáli jsme se na sebe.