KAPITÁN|37

1

Nejsem zrovna člověk co má rád vstávání a ještě když je pondělí 5:45! Vždycky je to stejný, snídaně, hygiena, oblečení a vlasy. Když mám vše hotovo, bývá kole sedmé. Popadnu brašnu s foťákem a pádím do mého ateliéru.

Ranní Praha a doprava je něco co prostě nikdy nebude fungovat, tak chodím pokaždé pěšky. Mám to z domova tak půl hodinky a aspoň se takhle po ránu projdu. Už z dálky vždy poznávám budovu s nápisem ,,TICHAJphotography" a co jiného to může být, než můj druhý domov. Focení mě bralo od malička, tak jsem ze svého koníčku udělala svojí práci.

Tenhle týden mám velké focení pro jeden magazín, takže to bude dřina ale fotky budou krásný.
Abyste si nemysleli, že jsem zalezlá jen vevnitř, chodím fotit i různé sportovní akce. Nejradši fotím fotbal i když tomu moc nerozumím.
Zrovna před týdnem jsem byla fotit minižáky a ty děti i fotky byli úžasný.

Když přijdu domů z ateliéru, většinou chodím vyvenčit mého jezevčíka Buřťíka. Tohle jméno jsem vybrala podle našeho bývalého pejska, který se jmenoval Páreček. No není to roztomilý? Buřťík a Páreček.

~

Mám za sebou celý týden focení a jsem z toho úplně vyřízená.
Focení jako takové mi nevadilo ale všechny radili z magazínu bych postřílela. Měla jsem sto chutí jim říct ať si to vyfotí sami, když mají potřebu se furt do něčeho srát.

Nicméně ted sedím ve svém autě a jedu vyzvednout bráchu. Chce jít na nějaký fotbal, že prej je to nejdůležitější zápas sezóny.
Tak se ze mě stal taxikář. Měla jsem vyzvedávat i nějakého kámoše ale doma nebyl.
Eda měl tím pádem ještě lístek navíc a prěmluvil mě abych šla s ním. Aspoň si vezmu foťák a udělám nějaký fotky. Taky mi do toho nikdo nebude kecat, takže paráda.

Zachytit ten okamžik pohybu je pro mě takový způsob relaxace, všechno je přirozené. Nemám ráda, když se při sportovních akcích snaží někdo pózovat na fotky. Prostě to nech být, jako kdybych tam nebyla.

Hned co jsme vsoupili na stadion jsem nám koupila pití. Sobě Kofolu a Eduard mě přemluvil ať mu koupím pivo. ,,Ale jen malý!" mrknu na něj a on se vítězoslavně zasměje že si může v 16 letech dát pivo.
Kdyby věděl v kolika jsme s kamarády začínali.,,Díky ségra. Nic si mi nekupovala a rodičům ani muk!" pohrozí mi ukazováčkem. Jen se zasměju a dál to neřeším.

Místa máme hned u hřiště a krásně vidíme na kotel ale i na střídačky. To se bude fotit samo.
Zachytila jsem pár hezkých fotek, jak ze hřiště, tak i Sparťanských tribun. ,,Tyvole, jaký prodloužení, děláš si prdel?!" slyším za mnou nějakého sparťanského srdcaře.

Ve 105. minutě střídá kapitán Sparty. Kamarádi co fandí Slavii, říkají že je to hovado a že se neumí chovat. Já jakožto někdo kdo fotbalu moc nerozumí, to nedokážu posoudit.

Ve svém zorném poli vidím bráchu jak si sundává dres s číslem 37. Aha tak kapitán se jmenuje Krejčí. Eduard se naklání i s dresem v ruce a volá na Krejčího který zrovna prochází kolem nás.
Kupodivu se otočil a zamířil k nám. Eda vytáhl fixu a podal mu ji.

Namířila jsem foťák na tuhle scenérii a Krejčí zřejmě zpozoroval že fotím a usmál se.
Jsem ráda že se neotáčel a tak ta fotka vypadá nenuceně přirozeně.
Eda je nadšenej jak tříletá holka co dostane svojí první panenku ,,Ta fotka je naprosto úžasná! Dívej!" ukazuji Edovi fotku co způsobila zase moji radost ,,Tak ta jde na instagram!" říká brácha.

Zápas nakonec skončil 1:0 pro Spartu. Eda je z celého dnešku nadšenej tak ho vezu už k nám domů, do hor. Krkonoše mají svoje kouzlo, to mi nikdo nevyvrátí. Celý rok. Jaro, léto, podzim i zima je v Krkonoších nádherná podívaná.