Jizvy na duši | drastoria ✔

15. Mudlomilka

𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

Proklatá Parkinsonová!

Jakmile se objevila a řekla jim tu nešťastnou novinu o Pansy, čímž překazila tu nejromantičtější chvíli, jakou Draco za celý svůj život zažil, měl sto chutí Pansy najít a zakroutit jí krkem. Kletba Cruciatus by nestačila, jak moc se na ni hněval.

Oba v tu ránu vyskočili na nohy a běželi se podívat do její komnaty. Draco samozřejmě musel Astorii vysvětlit důvody, proč ji tam zamknul a potvrdit její teorii o vílím prachu. Ona mu pro změnu řekla, že Blaise její domněnku také potvrdil, takže oba měli jistotu, ale už neměli Pansy, které by mohli pomoci. Byla to její hloupost, ale oba pociťovali nutkání ji najít.

Narcissa s tím nesouhlasila. Dokonce jim přiznala, že to byla ona, kdo Parkinsonové nechal poslat do ložnice koště, aby na něm odletěla. Draco ani Astoria to nechápali.

„Pamatuješ, jak jsem před půl rokem hledala svůj snubní prsten?" zkoušela mu připomenout Narcissa následujícího dne u snídaně jeden podzimní podvečer. Draco přikývl. „Někdo se sem tehdy vloupal."

Astoria si překryla ústa dlaněmi.

„Pansy?" zajímalo Draca. To nebylo možné, prstenu své matky by si jistě všiml. I když, co ji viděl naposled, měl bohužel plné ruce práce s tím, aby ji od sebe odehnal a nezkoumal ji.

„Měla ho na sobě, když jsem jí nesla večeři," přikyvovala Narcissa. „Zlodějku tu nestrpím. A co mi tak šeptaly obrazy, tak ani někoho, kdo si libuje ve vílím prachu."

Draco doufal, že se obrazy jeho matce nesvěřily i o jejím odhaleném poprsí, ale ptát se vážně nehodlal. Dlužil matce omluvu, že tam Pansy vůbec zval. Ona však soudě dle jejího výrazu o nějakou bezcennou omluvu nestála.

„Vzala jsem si ho a uvalila na ní jazykolomnou kletbu. Kdykoliv si vezme nějakého obyvatele této budovy do té své drzé pusy, zamotá jí jazyk tak, že se z toho už nevylíže," oznámila jim prostě bez jakýchkoliv emocí. Astoria složila ruce dolu.

„Ale ten její posttraumatický syndrom..."

„Je mi to jedno," odsekla Narcissa. „O tobě tvrdí, že jsi prokletá, a kdo ví co ještě, ale sama v životě nic nedokázala. Je zbytečné pomáhat někomu, jako je ona. A vím, Draco," natočila se k synovi, „že jste byli přáteli, ale po tom všem nechci, aby se tu ještě někdy ukazovala."

Draco chápavě přikývl.

„Krom toho," pokračovala, „zbývá týden do výročního plesu. Chci se na veřejnosti ukázat v dobrém světle, ne jako ubytovna pro pochybné existence."

Tentokrát přikývla i Astoria, než ji nejspíš cosi napadlo. „To platí i pro mě?"

Draco položil ruku na její stehno.

„Ty už tu máš domov, Astorio. Mluví jen o Pansy."

Jistě to věděla, ale nejspíš potřebovala ujistit. A po předešlém večeru, kdy se mohli klidně poprvé políbit, ji ujistil velmi rád. I když ta pravidla se mu moc nelíbila. Nenazývat mudlovské kouzelníky mudlovskými šmejdy pro něj bude zatraceně těžké.

Po Dracově ujištění snídali v tichosti. Opět se kolem nich vznášela kouzelná bariéra, neboť si dubnové počasí dělalo, co se mu zachtělo a přihnalo do Anglie déšť. I tak se ale rušení snídaní venku nekonalo, jen si nemohli užívat tolika čerstvého vzduchu, kolik by si ho přáli.

„Včera jsem viděla něco fantastického!" nadchla se černovláska po snídani. Draco i Narcissa se na ni se zájmem podívali. „Kolo!"

Narcissa povytáhla obočí. „A to je?"

„To nevím jistě," zamrmlala Astoria, „ale jedna mudlovská dívka na to nasedla, zašlapala a najednou se to rozjelo!"

Oba členové Malfoyovy rodiny se na sebe podívali se zřetelným zmatením v obličeji. Astorii to ale nerozhodilo, naopak se rozhodla mluvit dál.

„Nejspíš to ovládá nějaký zajímavý mechanismus. Vypadalo to, že soustavným šlapáním uvádí do chodu dvě kola a ty ji dovezou, kam jen budou chtít," oznamovala jim radostně, avšak ani jeden z nich se netvářil zrovna zaujatě. Draco se dokonce nejistě zasmál.

„Asi bych preferoval koště."

„Ale mudlové jsou tak vynalézaví!"

Narcissa překvapeně zamrkala, jako by si právě uvědomila, že to děvče opravdu vychvalovalo mudly a jejich způsoby. Sama na něco takového nebyla připravena, proto jen mlčela a poslouchala.

Draco se raději podíval na matku, jestli neběsní, že Astoria tolik básnila o mudlech, ale naštěstí její vyzření zůstávalo klidné, čímž uklidnila i jeho. Tak či tak by ale byl raději, kdyby o tom Astoria nemluvila.

„Jednou si koupím kolo a taky to zkusím," dokončila ještě Astoria své vyprávění a nadšeně se podívala na Draca. Když viděla, že on její nadšení nesdílel, schovala úsměv za vážnou tvář. „Nevhodné?"

„Ale ne, drahá," uklidnila ji Narcissa zběžně, „jsme otevřeni všemu."

„Jsme?" otázal se překvapeně Draco.

„Jsme," přitakala Narcissa. „Elizabeth pochází z mudlovské rodiny, třeba nějaké to tvé kolo bude mít."

„Vážně?" zajásala Astoria. „Potom mě tedy omluvte, půjdu se po ní podívat."

Astoria zmizela jako pára nad kotlíkem a nechala Draca s Narcissou o samotě. Ta se za ní ještě chvíli dívala, než se setkala s pohledem svého syna. Čekal nějakou poznámku, ale ona se jen s potutelným úsměvem ponořila do čtení Denního věštce.

„Co?"

„Ale nic," odpověděla pobaveně.

„Mluv, matko," nutil ji. Narcissa k němu upřela pohled.

„Přivedl sis domů mudlomilku, to je k popukání," nechala se slyšet. Opravdu vypadala, že ji ta situace náramně pobavila. On, její syn, který celé roky nadával na Potterovu mudlovskou kamarádku, se zamiloval do děvčete, které zajímalo vše kolem mudlů.

„Ty jsi ji sem dovedla, má milovaná máti," uvedl to na pravou míru. „To je k popukání mnohem víc."

Narcissa se dále usmívala. Ať už Astorii dovedl do jejich panství kdokoliv, byl to její syn, kdo ji miloval, ne ona. Proto ji jeho reakce nechávala chladnou. Vlastně to považovala za skvělé zadostiučinění za to, jak se Draco často choval.

„Matko!"

„Co je?" posmívala se. „Vždyť na tom nic není, Draco, nebuď z toho tak rozhozený," říkala, zatímco ho svým úsměvem přiváděla k šílenství. Měl na ni vážně vztek, ale jak si sám uvědomoval, takový už holt měl být jeho život. Měl změnit veškerá svá přesvědčení.

Mohl začít tím, že o Grangerové přestane tvrdit, že je mudlovská šmejdka a jednou půjde za Weasleym, aby mu pomohl sehnat pro Astorii kolo. To znělo jako parádní plán, kdyby se však neošíval už jen při pomyšlení na něj.

„Co jsem komu udělal...," promluvil tiše do svého klína.