The Golden Miracle

III.

Čarodějové napadli náš svět... vždy jsme si žili v poklidu, ale právě teď napadli naše území. Kdyby nás ale chtěli obsadit, už by to dávno udělali. Zabili by nás všechny do jednoho... chtějí něco jiného.

***

Když jsem zjistila, že už jsem od místa činu dost daleko, opřela jsem se o zeď nejbližší budovy a ztěžka jsem oddechovala, cítila jsem, že veškerá magie ze mě vyprchala. Jsem jedna z nich? Pevně doufám, že ne. Nechci být příbuzná s někým takovým, nikdy bych si to neodpustila. Jak je to ovšem možné? V rodině nikoho z čarodějnické rodiny nemáme, alespoň doufám.

Před očima stále vidím zlost v jeho očích, jak se na mě díval, když jsem Darinovi kousek po kousku drtila mysl, jak jsem ho zavraždila. Byla to nehoda... sice nevím, jestli by mě on sám nezabil, ale takovou smrt bych nepřála nikomu. Jaké to musí být... umírat zevnitř pomalu a bolestivě s umírajícími vzpomínkami zažíva? Nechci na to myslet.
Z očí mi stále stékaly slzy, ale otřela jsem si je hřbetem ruky, abych nevypadala úplně potřeštěně. Šla jsem kolem výlohy a zadívala se na svůj odraz. Vypadala jsem opravdu hrozně. Na tváři a krku jsem měla krev a vlasy mi ladily s křovím. Nehezký pohled. Vlasy jsem si alespoň trochu upravila a krev utřela také pomocí ruky.

***

Otevřela jsem dveře a zvonek nade mnou se rozcinkal. Ihned jsem ucítila vůni čerstvě pečených koláčů a rohlíků, z úst mi tekly sliny. Nemohla jsem si nevšimnout zděšených pohledů upírajících se na mě, nedivila jsem se jim. Bylo mi to jedno, měla jsem obrovský hlad. Došla jsem k pultu a oči jsem upírala na malé křupavé bochníky. Prodavačka si mě celou dobu prohlížela, aniž by řekla slovo.

,,Prosím jeden ten bochník a..." očima jsem prohlédla vitrínu, ve které se vyjímaly nejrůznější druhy chlebů a koláčů. Můj pohled si získal ten hruškový. ,,A jeden ten hruškový koláč prosím.''

,,A..." prodavačka si mě prohlédla od hlavy až k patě a pak se zeptala: ,,Máte jak zaplatit?"

Bylo mi to nepříjemné. To opravdu vypadám jak žebračka?

V kapse na bundě jsem nahmatala černou peněženku, která se otvírala pomocí dvou kovových druk. Byla prázdná. Ani jediný halíř, dočista prázdná.

Poníženě jsem zvedla hlavu a zjistila, že mě prodavačka sleduje podezíravým pohledem, který jasně říká, že si myslí, že jsem tu jen proto, abych se zde zahřála a odháním jí zákazníky. Je mi nevolno.

Ozval se cinkot zvonku. Celou pekárnou se rozléhaly hbité těžké kroky a klapot dlouhé úzké hole. Ohlédla jsem se, kroky pocházely od vysokého muže... zahaleném v tmavém plášti. Pohlédla jsem mu do očí, ale ty vypadaly jinak než jeho i celý jeho obličej byl dočista rozdílný a také měl hůl. Oči měl smaragdově zelené a vlasy tmavě hnědé a rovné. Vypadal mnohem krásněji. To nemohl být on... prostě nemohl.

Došel k pultu a požádal o pšeničný rohlík plněný sýrem. Prodavačka mu neochotně vyhověla a obrátila se k pečivu.
To, co ten člověk udělal mě vystrašilo... sáhl si rukou do kapsy a v ní se cosi rozsvítilo. Když ruku vyndával, měl ji plnou dukátů. Musela jsem jen zírat.
Prodavačka si ničeho nevšimla, podala mu rohlík a dotyčný si ho převzal s neutrálním výrazem a strčil si ho rovnou do pusy. Kývl hlavou na rozloučení a já si vůbec neuvědomila, že ho upřeně sleduji. On si toho také do té doby nevšiml, ale teď se ohlédl mým směrem. V jeho očích bylo cosi divného... magického. Zachytila jsem odstín rudé. Netušila jsem, jestli se mám usmát, nebo vlastně co. Neudělala jsem však nic a on vyšel ven ze dveří. Chvíli jsem v té pekárně stála, než jsem se vzpamatovala. Prodavačka si musí říkat, že dnes obsluhuje samé podivíny a chudáky.