Was it really a coincidence? [CZ]

18.

„Dobře, tak já ti někdy uvařím!“ Začal se smát a já si mezitím nanášela na oči řasenku. Chtěla jsem si udělat linky, ale na ty jsem rezignovala. Takže si dám pak jen nějaký lesk na rty a odcházím. Když jsem byla nachystaná, vyrazili jsme. Cesta byla v tichu, protože jsem neměla moc chuť mluvit a Charles to nejspíš vytušil. Dojeli jsme před nádherný dům krémové barvy a mě polilo nepříjemné horko. Podívala jsem se na Charlese, který seděl na sedadle spolujezdce a culil se na všechny strany. Zářil jako sluníčko.

„Jdeme?“

„Jestli jsi připravená, já můžu jít.“ Vystoupili jsme a vydali se ke vchodovým dveřím. Už byly otevřené, a tak jsme v tichosti vstoupili dovnitř. Vyzuli jsme si boty a Charles mě vedl dál domem až do obýváku, kde stáli Lorenzo a nejspíš ta Charlotte.

„Čaauu,“ přitáhl si zelenooký muž jeho staršího bratra do objetí. Charlotte se nad tím jenom smála, a tak jsem se musela zasmát taky. Podívala se mým směrem a v očích jí zvláštně zajiskřilo.

„Ty musíš být Zoe! Hrozně moc jsme toho o tobě slyšeli.“ Vtáhla mě do své náruče a já se uchechtla. Charles o mně mluví s rodinou? Jak sladké..

„Já jsem toho taky dost slyšela. Charlotte, viď?“

„Nenapadlo by mě, že o nás bude mluvit.“

„Mě by zase nenapadlo, že vám o bude vyprávět o mně.“ přiznala jsem a uviděla Charlesův rezignovaný výraz směrem na Charlotte.

„No.. ani Arthur o tobě tak úplně nezavřel pusu,“ uchechtl se Lorenzo a já se na něj nechápavě podívala.

„Od té doby co vám dvěma prý pokazil rande o tobě nepřestal básnit..“ pokračovala zase jeho přítelkyně. V jakém smyslu o mně nepřestal básnit?

„To je teď jedno. Ty musíš být Charlesova ma bulle, nemám pravdu?“

„Lorenzo, tohle je Zoe.“ Ukázal na mě a já se mu zasmála.

„Lorenzo.“ Objal mě a věnoval mi z každé strany polibek na tvář. Chvíli jsem si s nimi příjemně povídala a když se otevřeli vstupní dveře, čekala jsem Pascal, ale to, co jsem uviděla mě ani zdaleka nenapadlo. Vstoupila dovnitř krásná dívka a za ní Arthur.

„Co má tohle znamenat?“ Charles začal být nervózní a nesvůj.. o co tady jde?

„Pozval jsem Alex, snad to nevadí? Stejně s náma byla v té Paříži, tak jsem si myslel, že byste si ještě chtěli pokecat.“

„Ahoj..“ pronesl chladně směrem k nádherné brunetě, která byla stylově oblečená a s Lorenzovou přítelkyni se hned přivítaly, jak kdyby se znaly léta. To samé udělal Lorenzo a když konečně vešla Pascal, věnovala ji nadšený pohled.

„Alex! Bonjour!!“ jemně ji objala a já se na Charlese zmateně otočila.

„Ahoj, Pascal. Ráda tě zase vidím.. minulý pátek byl fajn.“ podívala se mým směrem a zajiskřilo se jí v očích. Ráda bych ji prokázala tu laskavost, že tady Charlese seřvu za to, že mi lhal, ale budu to držet na uzdě. Nechci ji nechat vyhrát. Žena středního věku se konečně podívala mým směrem a já ztuhla.

„Um.. maman, tohle je Zoe. Moje přítelkyně..“

„Oh mon Dieu. Ty jsi tak nádherná!“

„Děkuju moc..“ zrudla jsem ve tváři a stydlivě k ní natáhla ruku.

„Ale ale, už tě mám skoro v rodině, pojď mě obejmout!“ usmála jsem se a jemně ji objala. „Kolik chvály jsem už na tebe slyšela, to bys mi ani nevěřila. Pořád samé a ty si ani nedokážeš představit, jak to Ma bulle slušelo.“ Takže on mi říká bublinko i před Pascal jo? „Panebože, málem bych se zapomněla představit. Já jsem Pascal!“ Zasmála se, objala mě okolo ramen a už mě táhla s sebou do kuchyně. „Doufám, že nejsi alergická na pesto nebo něco..“ ujistila jsem se, že jsem v kuchyni samy a pak vyřkla dvě prostá slova.