Was it really a coincidence? [CZ]

13.

CHARLES

„Jsem v pohodě, nic mi není." Houkl jsem na svého bratra a on mě poplácal po rameni. Jel se mnou do nemocnice a tam čekal, než mě ošetří.

„Volala mi Zoe.." když jsem uslyšel její jméno, bodlo mě u srdce. Určitě o mě musí mít strach.. ale řekla, že už mě nikdy nechce vidět. Každý den jí píšu a volám a nikdy nedostanu žádnou odpověď.

„Co chtěla?" nedalo mi to. Musel jsem se na to zeptat..

„Moc jsem jí nerozuměl. Měla šílený hysterák a znělo to, jakoby klepala zuby o sebe. Ale nic jsem jí neřekl, nemusíš mít strach. Ptala se, jak na tom jsi."

„Její přítel ji zemřel při autonehodě a má úzkosti, ty kreténe! Dej mi telefon"

„Charlesi, ležíš na lůžku, musíš se nejdřív nechat zkontrolovat"

„Je mi u prdele, co musím nebo ne! Dej mi tvůj telefon!" Začínal jsem chytat nervy. Naposledy, když Zoe v noci, kdy mi bylo zle dostala úzkost z noční můry, vypla se mi tam na dvě hodiny a já jí nemohl probrat. Nebudu riskovat, že se to stane znovu. Ne kvůli mně. Arthur mi okamžitě podal mobil a já vytočil její číslo. Ze srdce mi spadl velký kámen, když to zvedla.

„Arthe?" zavzlykala a bylo slyšet, že se snažila popadnout dech

„To jsem já, zlato.."

„Charlesi?"

„Jsem v pořádku, ano? Nic se mi nestalo.. hlavně kvůli mně neplakej. Zařídím si letadlo a hned jsem u tebe." dokážu si živě představit, jak šíleně se teď klepe.

„Měla.. měla jsem šílený strach"

„Já vím, mon amour. Ale všechno je dobrý, jo? Cítím se skvěle. Zařídím, aby mě pustili a přiletím za tebou." Už jsem se s ní chtěl rozloučit, ale pak jsem uslyšel, že se rozbrečela nanovo.

„Nepokládej mi to, prosím.."

„Neboj, nikam neodejdu.." snažil jsem se jí rozmluvit, aby myslela na něco jiného. Nutil jsem ji, aby mi říkala její nejlepší vzpomínky, které má. Nepoložil jsem to ani, když mě o to doktor žádal. Jen jsem si vypl mikrofon, aby nic neslyšela, kdyby to náhodou se mnou bylo špatné. Naštěstí jsem v pořádku a utrpěl jsem jen pár malých popálenin, nic moc hrozného. Vykládal jsem si s ní strašně dlouho, dokud jsem si nebyl jistý, že z toho nejhoršího je venku. Podepsal jsem reverz. Nezůstávám tu ani minutu. Musím za ní do Monaca. Potřebuje mě a já potřebuju ji.

Ihned jsem si zařídil letadlo, vyzvedl věci na hotelu a odjel na letiště. Arthur se na mě celou dobu nepříjemně koukal. Vrátil jsem mu zpět jeho telefon, když jsme vstoupili na palubu letadla. Občas jsem jí napsal, zda je všechno ok a ona mi vždy odpověděla, že se nic neděje.

Vím, že teď leží ve své posteli a tulí se k nějakému velkému polštáři, aby se uklidnila. Zajímalo by mě, zda o jejích pravidelných záchvatech ví její rodiče. Samozřejmě, že nejspíš ví, že je má. Co ale netuší je, jak pravidelně je má.

Za chvíli už jsem znovu vystupoval z letadla a nečekal ani minutu. Chytl taxík a nutil řidiče, aby jel co nejrychleji. Jsem ochotný zaplatit mu pak za všechny pokuty, které dostane. Dorazili jsme k jejímu bytu. Nestálo tam její auto, což znamená, že nejspíš bude u Clarka a Venice.

„Hodně ti na ní záleží, co?"

„Ani nevíš, jak moc!" vyštěkl jsem nepříjemně a dál hleděl na cestu. Rychle jsem vystoupil, když nás řidič dovezl až na adresu, kterou jsem mu nahlásil. Nevím, kolik za tu cestu chtěl, ale myslím, že dostal slušné dýško.

„Myslíš, že nebude vadit, když taky půjdu dovnitř?"

„Myslím, že ne." zazvonil jsem a dveře nám otevřela Venice s ustaraným pohledem. Věnovala mi obří objetí a pohladila mě po vlasech.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku." Prohlédla mě od hlavy až k patě a pak nás pustila dál. Ani jsem se nezajímal o její seznámení s Arthurem. Rychle jsem si vyzul boty a rozešel se do obýváku. Seděla tam, v jejím oblíbeném křesle a cpala se čokoládou. Chtěl jsem k ní nenápadně přijít, ale kopl jsem do psí hračky na zemi a ta vydala písknutí. Otočila se mým směrem a zbledla ve tváři. Neváhala ani minutu, rychle se zvedla a rozběhla se za mnou. Nastavil jsem ruce na náznak objetí a ona na mi vyskočila do náruče. Pevně se chytla okolo mého krku a já jednu svou ruku přesunul pod její zadek, abych ji mohl přidržet a tu druhou jsem obmotal okolo jejich zad.

Držela mě tak pevně, že jsem chvíli myslel, že mě udusí. Ale nechtěl jsem ji pouštět. Potřeboval jsem ji cítit u sebe co nejvíc to šlo. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli, ale ta chvíle mi přišla nekonečná. Doufal jsem, že nikdy neskončí.

„Tak hrozně ráda tě vidím.. promiň za to, co jsem ti řekla. Nemyslela jsem to tak.."

„Nic se neděje." pustil jsem ji na zem a podíval se do jejich uplakaných očí. Ruce se jí ještě trochu klepaly a já ji jemně pohladil po vlasech. Koutky se jí stočily do mírného úsměvu. A já si ihned vzpomněl na ten večer na svatbě.
„Líbí se mi tvůj úsměv"

„A mně se líbíš ty." okamžitě pochopila oč mi jde. To je moje holka.

„A já tě mám rád.."

„Taky tě mám ráda.." konečně se začala smát. Ten den jsme tam s Arthurem přespali. Já u ní v pokoji, s ní v mém náručí a Arth v pokoji pro hosty..

ČAUVEEC!!!

Delší dobu nevyšla část. Já vím.. promiňte. Samozřejmě, že se za to stydím.

Co myslíte, že se stane v dalším díle?

Myslíte, že Zoe žárlí, že Charles vzal na grand prix Francie záhadnou brunetu místo ní?

Ale.. Zoe přece Charlese nemiluje.. proč by měla žárlit, že?