ZTRACENA V TEMNOTĚ

Když se štěstí schová pod mraky

Světem panovala temná letní noc. Na toto období, až příliš temná. Měsíc se schoval za mraky a na vše se snášely chomáče neprostupné mlhy. Všude panovalo ticho, které přerušovaly jen rychlé klapavé kroky.

Natálie se zdržela v práci a teď se snažila, aby se dostala co nejrychleji domů. V mlze vše vypadalo přízračně a ona skoro nerozeznávala okolí. Doufala, že se po cestě neztratí, protože většinou jezdila domů autem. Jenže to se jí ráno najednou přestalo startovat a teď jí ujel i poslední spoj autobusu. Cesta byla dlouhá, studená a ona na sobě měla jen letní šatičky, tenký svetr a na nohou lodičky. Sice byl začátek léta, ale zrovna takhle noc rozhodně teplá nebyla.

Vzduchem se nesla děsivá příchuť tajemna. Natálie se začala lehce klepat zimou a tak přidala do kroku. Chtěla se co nejrychleji dostat domů.

Mlhou zahalené pouliční svítilny najednou zablikaly a zhasly. Odbyla půlnoc a město vypnulo přívod elektrického proudu. Natálie se prudce zastavila, protože neviděla ani na krok. Začala šmátrat ve své kabelce a hledat svůj telefon, aby si s ním mohla svítit na cestu. Nebyl tam. S bušícím srdcem si uvědomila, že nejspíš zůstal v práci. Jak se teď měla dostat domů? Když půjde po tmě, tak se určitě ztratí nebo o něco zakopne a něco si udělá. Bylo jí do pláče. Neustále se jí lepí smůla na paty a ona z toho né a né ven.

Udělala několik váhavých kroků dopředu, když v tom se ozvalo křupnutí. Zlomil se jí podpatek a ona se sesunula na chladnou zem. Zuřivě zaječela a odhodila zničenou botu do tmy. To dělat neměla, protože teď už ji nenajde. Rovnou za ni hodila i druhou botu, postavila se na bosé nohy a pokusila se jít dál. Chad země jí bodal do šlapek a rozléval se po celém jejím těle. Za chvíli neměla tušení, kde je a pořád se neobjevovalo ani žádné auto, jehož reflektory by alespoň osvětlily okolí.

Nahmatala vedle sebe kamennou zeď a vydala se podél ní. Jenže za chvíli došla k jejímu rohu a ona nevěděla, jestli má zatočit spolu se zdí nebo přejít cestu a dát se rovně. Nebo snad zvolit druhou stranu? Né tam stál veliký dům a vytvářel ještě větší temno. Snažila se vybavit místo, kde je kamenný plot... Nebyl to dům? Plot nebo dům? Byla v koncích. Mlha byla tak hustá, že si připadala slepá. Ale své ruce viděla, tak proč nebyla schopná poznat, jestli stojí u plotu nebo u domu?

Začal se s ní vařit vztek, až jí celou pohltil a ona udeřila pěstí do té kamenné zdi. Rukou jí projela palčivá a ostrá bolest. Po prstech jí začala kanout horká krev. S ještě větším vztekem na svoji pitomost si ruku zamotala do lemu šatů a vydala se rovně. Doklopýtala k tlustému stromu, kterého se chytila.
"Kde se tady k sakru vzal strom?" říkala si. Byla si naprosto jistá, že po cestě k jejímu domu se žádný park nenacházel. Zvlášť s tak velkými stromy. Všude byly samé betonové nebo kamené uličky, ale příroda žádná. Samozřejmě jí to vadilo a kdyby měla více peněz, tak by se přestěhovala. Měla to udělat. Třeba by dopadla lépe. Připadalo jí, že tady snad zemře. Sesunula se zády po stromě, až na zem a ucítila pod sebou vlhnou trávu. Kdo ví, kam se asi dostala. Rozhodla se, že nejlepší bude, když tady počká do svítání. Sklopila oči a zadívala se na své šaty a ruku. Šaty byly z poloviny rudé, jenže s rukou se nemohly rovnat. Skoro pod nánosem krve neviděla své prsty. Zkusila jí zvednou a pohnout s ní, ale ozvalo se zakřupání a dostavila se další bolest. 
"Já to snad mám zlomený!" procedila skrz zaťaté zuby.

Z čista jasna se ze tmy ozval šepot: "Proč nejdeš dál?"

Natálie sebou vyděšeně trhla a začala se rozhlížet kolem sebe, ale pořád neviděla na krok.

"Kdo to byl? Kdo tu je?" řekla rozklepaně.
"Haló!" zvýšila hlas.

Nikdo se neozval.

Začala se klepat strachy. Nemohla tu přece jen sedět a čekat, až se jí něco stane. Musí pryč. Roztřeseně se postavila a rozhlížela se kolem sebe. Na nebi se na chvíli objevila mezera mezi mračny, která na zem pustila kapku měsíčního světla a ona zahlédla černou siluetu u zdi, kolem které před tím šla. Přece jen to byl plot, ale teď měla jiné myšlenky. Měla pocit, že se strachy svalí na zem, ale měsíc zase zmizel a s ním i její pojem o tom, kde se ten cizinec nachází. Vystrašeně se otočila a rozeběhla se do neznáma. Nevěděla kam běží, ale strach jí poháněl kupředu. Zcela ztratila kontrolu. Pomalu přicházela o dech. Trvalo to snad věčnost, ale ona nezastavovala. Když najednou v plné rychlosti do něčeho narazila a v mrákotách šla k zemi. Už se ani nepohnula a realita zcela zmizela. Ponořila se do říše, ještě většího temna, pokud to vůbec šlo.