ZTRACENA V TEMNOTĚ

Vůně lučních květů

Probudila se. Ucítila pod sebou hebkou trávu a příjemnou vůni lučních květin. Otevřela oči a zjistila, že leží na veliké květinové louce, která byla prozářená jasným slunečním svitem. Ležela na boku, nehýbala se a dívala se dopředu, jak se louka táhne do na pohled nekonečné dálky. Byla naprosto zmatená. Nechápala, kde je nebo jak se tam dostala. Roztřeseně se posadila a s ještě větším zděšením zjistila, že tam není sama. Seděl vedle ní mladý pohledný muž. Měl dlouhé tmavé vlasy po ramena, které mu barevně ladily i s očima. Na sobě měl dlouhý černý plášť. Seděl v tureckém sedu a v rukou si pohrával s utrženou kopretinou.

Leknutím sebou prudce trhla a neznámý zvedl oči od květiny.

"To jsem snad mrtvá a tohle je nebe? A kdo jste vy?"

"Tak už ses probudila." řekl a zacukal mu u toho koutek. Měl trochu chraptivý, ale velmi příjemný hlas, ve kterém zaznívala hravost.
"Nejsi v nebi, nejsi mrtvá, ale nejsi ani tam odkud jsi přišla. Nechtěla by ses jít projít? Všechny tvé zranění jsem ti zhojil, takže by jsi měla být relativně v pořádku. Tak co? Půjdeme?" dodal a postavil se.

Podezřívavě se na něj dívala, ale vůně okolo se jí natolik líbila, že souhlasila a také se postavila. Čekala, že jí bude všechno bolet, ale cítila se, jako kdyby se právě znovu narodila.

Chvíli šli mlčky a brodili se nádhernými květinami. Natálie si užívala to teplo, které ji dodávalo novou energii. Sice byla pořád nad míru zmatená, ale ta nádhera kolem ní jí dodávala jakýsi klid.

"Jmenuji se Failonel. Můžeme si tykat? Tady nikdo ani něco jako vykání nezná."

"Ehm, tak dobře. Já jsem Natalie. A kde je tady?"

"Teď už nejsi Natálie, ale Naira. To je tvé pravé jméno. Pocházíš se vznešeného rodu jménem Gaiar, podle kterého se jmenuje i město, ve kterém se teď skoro nachazíme. Je to jedno z největších měst z Férie."

"Co to je za bláboly? Jaká Férie a jaká Naira? Já nejsem žádná Naira. Nespletl jste si mě s někym?"

"Nevěříš mi? Tak se rozhlédni kolem sebe. Viděla jsi někdy takové květiny? Ty bys v zemi lidí určitě nenašla."

"Takže mi jako chcete tvrdit, že nejsem na zemi, ale v nějaké Férii?"

"Chytrá holka. A nechtěli jsme si tykat?"

"Dobře tedy a jak se dostanu zpátky?"

"Ty patříš sem. Férie tě k sobě volala. Už není cesty zpět."

"Prosím? To snad nemyslíš vážně! Ty jsi mi dal nějaké drogy nebo jsi si je vzal sám? Já mám doma svoje věci, zaměstnání a pár přátel."

"Ale nikdy sis s nikým pořádně nerozuměla, nezapadala jsi do žádného kolektivu a neměla rodinu. Tady to bude jiné. Budeš tam, kde skutečně patříš."

"Jak tohle k sakru víš?"

"Dalo se to očekávat. Už mi začínáš věřit, Nairo? S nikým jsem si tě nespletl."

Neodpověděla.

Došli velkému stromu plnému nádherně žlutých hrušek. Failonel se u něj zastavil, utrhnul jednu z nich a podal jí Naiře.

"V životě jsem neviděla, tak velkou hrušku."

"Ochutnej ji."

Zakousla se do ní a jakoby v jejích ústech vybuchla bomba neuvěřitelně úžasné chuti. Tak sladkou, ale při tom né přeslazenou chuť ještě necítila. Byla šťavnatá a lehká.