Rodina na draka

PROLOG aneb VŽDYCKY budeš moje hermanita

Život, jak známo, má několik etap. A aby jedna mohla začít, musí, drakům žel, jiná skončit.

Tahle slova si musela mladá quetzalcóatlice Candela pořád opakovat toho osudného dne, kdy viděla, jak na příjezdové cestě jejího skromného domova její papá pomáhá svému prvorozenému synovi, jejímu nejdražšímu staršímu bratrovi, naložit auto věcmi, které si chtěl vzít s sebou na vysokou školu. Ani měsíce po splnění přijímacích zkoušek nemohla uvěřit tomu, že nadešel čas, kdy už nebude svého milovaného Julia vídat každý den. Už spolu nebudou každý den večeřet, vymýšlet vlastní šílené druhy tacos o taco útercích, ani ji každý den neobejme a nepočechrá to její pracně upravené peří na hlavě, aby určitě schválně zmařil její celoranní práci.... Ocásek se jí až kroutil z toho, jak moc se jí ta myšlenka rozloučení nelíbila.

Zatímco tam stála a nelibě vrtěla ocasem s peřím na konci v čekání na nevyhnutelné, jejich dva mladší bráškové si hráli, nebo spíš se rvali, kousek stranou na zahradě, a nezdálo se, že by je odchod nejstaršího sourozence trápil tak jako ji. Dokonce i jejich papá a vždy excentrická tía Val Val vypadali smířeně s tím, že dlouho svého mijo Julia neuvidí. To snad byla tak divná, že JI to TRÁPILO?!

Divná... To PROTO nechtěla, aby Julio odešel....

Ve škole si z ní často utahovali, že je divná. Jen protože byla quetzalcóatl. Ano, byla drak, měla dračího předka jako všichni v Dracké republice, ale jen protože má narozdíl od většiny draků pestrobarevné šupiny a hlavně peří, tak najednou drak není?

Představa místních draků o "klasických" dracích byla dost jednotvárná. I když dnes v Dracké republice žilo mnoho typů draků, od wyvernů po lungy, ve zkratce, pokud drak nechrlil oheň, neměl ještěří tělo, rohy, původní čtyři končetiny a dvě blanitá křídla, tak jakoby do tohohle kraje ani nepatřil. A hlavně quetzalcóatlové, protože žádný z těchto bodů nesplňovali.

Byl to nefér svět...

Ale díky lásce svojí rodiny, a hlavně svého bratra, se naučila tyhle názory hodit za hlavu, a být HRDÁ na to, že je quetzalcóatl!

Společně s rodinou hrdě jedla pálivá jídla, poslouchala a tancovala na hudbu z domovského cóatlixického kraje, a na podzim slavila Día de los Muertos, kdy se vší láskou oslavovala své předky, kteří byly quetzalcóatlové stejně jako ona. Konkrétně tenhle svátek si zamilovala tak moc, že na krytu telefonu a své oblíbené mikině dokonce měla klasickou pomalovanou cukrovou dračí lebku zvanou calavera. Dostala je od Julia k posledním narozeninám, protože jednou těch calaveras snědla tolik, že jí až začal říkat Cukrátko...

Při vzpomínce na tu přezdívku se musela usmát. Milovala ji.

A teď ji dlouho neuslyší...

Po této konkrétní vzpomínce si uvědomila, že už tam nemůže stát a dívat se, jak její největší opora odchází. Vzala si tedy telefon do spáru, ten s tou calaverou, a odkráčela zpátky dovnitř do domu s tím, že tam nebude muset být svědkem té velké životní změny, na kterou nebyla připravena.

Papá Dante zrovna svého syna objímal a přál mu: "Opatruj se, mijo hijo," když si Julio všiml, že jeho sestra chybí. Ihned tedy řekl: "Omluv mě na chvíli," a pak rovnou a bez váhání vyrazil za svou jedinou sestřičkou dovnitř. To aby byl OPĚT její velkou oporou.

Našel ji u ní v pokoji, jak sedí na posteli a projíždí si něco na telefonu. Přes její prsty viděl kryt, co jí dal k narozeninám, a přes ně visel přívěsek s chilli papričkou od jejich papá. To protože byl kuchař. Podle pohybu jejího palce hádal, že si prohlíží jejich fotky.

Beze slov i bez zaklepání do pokoje zdobeného pestrými barvami, vlajkami, papel picados i lebkami, vešel, a přisedl si k ní. Vůbec se nepohnula, ani když jí koukl přes rameno, aby se podíval, co za fotky si konkrétně prohlíží. Řekl: "Ta je moje oblíbená," když viděl tu z oslavy posledního Día de los Muertos, kterou pořádala celá jejich čtvrť. Tehdy si z legrace oblékl stejné šaty i líčení jako ona. Hrozně se přitom spolu nasmáli.

Teď se však Candela jen mračila.

"Není fér, že musíš odejít," procedila konečně vztekle mezi zuby. "Proč nemůže být nějaká slušná vejška i tady v Plamenicích?"

"To neovlivníš," vzdychl Julio sám. "Ale už jsme o tom spolu mluvili. Draha je pro mě skvělá příležitost, a ty víš, že toužím studovat dračí kulturu a dějiny v hlubším smyslu. Chci všem drakům ukázat, jak je naše kultura krásná, a nejen ta naše, ale VŠECHNY! Chci udělat ze světa lepší místo, aby se všichni pořád tak nesoudili. To chceš přeci taky, nebo snad ne?"

"Jo, to jo," uznala, ale i tak nebyla šťastná. "To jen že..." Těžko se jí to popisovala. Naštěstí jí její bratr rozuměl i beze slov.

"Cukrátko, chápu, že se bojíš, že se teď nebudeš mít o koho opřít, s tou diskriminací, mámou, a tak, ale na světě nemáš jen mně," řekl. "Je tu i papá, taky tía Valentina, a máš kamaráda Olivera. A i TY jsi slušná opora. Nezapomeň, žes to byla ty, kdo si jako první z rodiny oblékl duhovou vlajku, když papá vyšel jako bi. A to ti bylo jen deset."

Při té vzpomínce se musela smát. "Jo! Tehdy jsem ani pořádně nevěděla, co to znamená."

"Ale udělala jsi to," připomněl. "Protože je v tobě OHEŇ, Cukrátko!"

Po těchto slovech ji chytl za ramena a otočil čelem k sobě, aby se na něj dívala, když jí říkal: "Spousta draků si myslí, že nejsme draci, protože nejsme spjati s ohněm, ale to není pravda. MY jsme quetzalcóatlové. Jsme dětmi SLUNCE! Hoříme a planeme LÁSKOU! VÁŠNÍ a nadšením! Zapálením pro naši rodinu a to, co milujeme. Vždyť i jméno NAŠÍ rodiny znamená OHEŇ!"

Z jeho nadšení se jí samotné štěstím dočista rozzářily oči. Když to Julio viděl, věděl, že má její plnou pozornost, a tak mohl vyslovit tu hlavní myšlenku.

"Je v nás jiskra, a s tou dokážeme cokoliv. Takže chápeš, co se ti snažím říct? NEVZDÁVÁME SE, když se nám někdo nebo něco postaví do cesty. To, že teď budu pryč, je sice smutné, ale můžeme si volat, KAŽDÝ DEN, a POŘÁD budu jezdit na návštěvy! NIC nás nerozdělí! Věř mi, Cukrátko,..." Vzal jemně její tvář do svých spárů. "...na světě není nic, co by mě od naší rodiny oddělilo. Miluju tě, hermanita. Miluju papá, tíu Val Val, Pedra i Pabla, ale hlavně tebe. Ať se stane cokoliv, VŽDYCKY budeš moje hermanita. Moje malá sestřička."

Candela nebyla ten typ draka, co pláče. Avšak po těchto slovech padla celá uslzená svému bratrovi do náruče. Jeho z většiny žluté peří ji lechtalo na čenichu, ale stejně ho k sobě tiskla a on zase k sobě ji. Tím objetím mu říkala: "Budeš mi chybět," a on zase: "Však ty mně taky." Zároveň díky tomu objetí věděla, že všechno bude v pořádku...

Tak si řekli vše, co bylo ještě potřeba. U auta tedy zaznělo už jen poslední: "Te quiro mucho, hermanita. Slib mi, že neztratíš svou jiskru," a když Candela odvětila: "Slibuji," dveře auta se zavřely, auto z příjezdové cesty odjelo, a jedna etapa života této mladé quetzalcóatlice se tak nadobro uzavřela. Mohla začít zase nová.

Otázkou však zůstalo, jaká bez Julia bude...