Was it really a coincidence? [CZ]

8.

A tak se ze školní tvrďačky stala holka, co nosila do školy jen řasenku a normální společenské oblečení. Můj styl na začátku střední byl šíleně extravagantní. Výstřihy, kraťasy skoro nic nezakrývaly a nejlépe ještě nějaký pobuřující nápis na triku nebo tílku. Nejvíc štvalo učitele triko s nápisem "your dad is my cardio" nebo "I hate being sexy but someone has to do it".

Kvůli Marcovi jsem svůj styl změnila na víc.. jemný? Vypadala jsem většinu času jako clean girl což mi povahově vůbec nesedělo. Kromě toho, že jsem žila svůj messy girl život, tak ho dával dost najevo i můj starý vzhled. Tehdy jsem se Marcovi chtěla tak strašně zalíbit, že jsem byla ochotná udělat COKOLIV. A když myslím cokoliv, tak jsem dokonce začala chodit na hokejové zápasy a všechny jejich tréninky. Chovala jsem se, že už tam jsem jako doma, ale on stejně celou dobu věděl, že mu kecám.

A i když mi vždycky říkal, že miluje můj styl a nutil mě brát si na každý trénink triko "I love hokey boys", stejně jsem si myslela, že se musím změnit. Pro něj. Všechny holky ve škole mi tvrdily, že nejede po holkách, co vypadají, jak kdyby celou noc kalily v klubu. Jenže.. takový můj život tehdy doopravdy byl. Není to moc dlouhá doba, co jsem vylezla ze střední..ale stačila na to, abych si uvědomila, že se kvůli klukům měnit nemůžu. Nezáleží na nich.. záleží na mě..

„Cha?“ přiložila jsem zvonící telefon ke svému uchu, kde mi přibyl nový piercing

„Z, jsem hrozně rád, že tě slyším..“ vydechl těžce a byla slyšet rána

„Charlesi, co se děje?“

„Je mi šíleně zle, Zoe. Je mi tak hrozně špatně! Motá se mi hlava a- a-“

„Hned jsem u tebe, vydrž.“

„Nevypínej ten telefon, prosím..“ zaskuhral a já si rychle pobrala všechno, co bylo teď důležité. Nasedla jsem do svého ojetého auta, které jsem s těžkostí nastartovala a vyjela směr jeho byt.

„Jsi tam Charlie? Nevypnula jsem nic.. jsi v pořádku?“

„Jo, dobrý“ a pak jsem uslyšela, jak se dáví a skoro nemůže popadnout dech. Rychle jsem zastavila na nejbližším parkovišti a pro mé štěstí potkala pána, který zrovna vycházel ven. Vyběhla jsem rychle nahoru po schodech, protože jsem měla pocit, že by mě výtah akorát zdržoval. Když jsem doběhla k jeho bytu, což jsem usoudila z toho, že na dveřích stálo "Charles Leclerc, 16" zazvonila jsem. Zpoza dveří se ozývalo dupání a pak mi konečně otevřel dveře. Padl přede mě na kolena a protřel si oči. Položila jsem náš hovor a vešla dovnitř. Zavřela jsem za sebou dveře, odhodila všechny věci a sehla se k němu

„Jak ti je?“ Pohladila jsem ho jemně po tváři a on se mi podíval do očí

„Příšerně.. ale pořád vypadám sexy, huh?“ uchechtl se a hned se popadl za břicho

„Nech si ty vtipy.. pojď, vezmem tě do ložnice, jo?“ Pomohla jsem mu na nohy a on se o mě celou dobu opíral. Občas lituju toho, že vážím to, co zvedá v posilovně nebo to, jak jsem malá. Zrovna teď jsem totiž měla pocit, jakobych táhla slona. A není to kvůli tomu, že by byl Charles nějak těžký. Jenže, když je člověk oslabený, je jako hadrová figurka. Uložila jsem ho do postele a on se zachumlal do deky. V malé komodě jsem našla kyblík, který jsem mu dala hned vedle a zašla mu napustit vodu. Musí být šíleně dehydratovaný. Bůh ví, jak dlouho se trápil, než mi vůbec zavolal!

Rychle jsem spěchala k němu a podala mu sklenici, aby se napil. Snažil se, ale ruce se mu klepaly tak šíleně, že jsem mu to musela držet já. A i když se mi při pohledu na to, jak se trápí, chtělo brečet, zadržela jsem slzy tak, jak to umím nejlépe. Vyklopil do sebe celou sklenici naráz, a tak jsem spěchala pro další, kterou jsem mu nechala ležet na nočním stolku. Sedla jsem si k němu a pohladila ho po jeho zpocených vlasech.