Vzestup padlého

kapitola první

Ulice nočního města byly tiché a opuštěné. Vrávoravými kroky jsem se šoupal vpřed. I přes oteplenou bundu jsem cítil mrazivé doteky lednového větru. Kdesi v dáli jsem uslyšel houkání sanitky a na chvíli se zarazil. 

Mé kroky mě měly původně zavést ke dveřím mého bytu na okraji města, ale z jakéhosi důvodu mě to táhlo opačným směrem. Podíval jsem se na své hodinky. 2:41 Na chvíli jsem se zastavil a napil se ze své pláskačky, kterou vždy schovávám v náprsní kapse. Nejsem alkoholik, ale ani svatý, tak mě nesuďte. 

Konečně jsem dorazil k opuštěné vyhlídce schované na konci města. Opřel jsem se o zrezivělé zábradlí a opět si lokl. Cítil jsem jak mi alkohol koluje krví a postupně otupuje pocit chladu. Na tváři se mi objevil radostný pohled a já pomalu přehodil jednu a následně druhou nohu přes zábradlí a posadil jsem se na něj. Pode mnou se rozprostírala asi patnácti metrová propast plná ostrých kamenů. Já se však dolů nedíval a hleděl jsem před sebe na siluetu města. I ve tři ráno zářilo nespočtem zářivek a neonových transparentů. 

V tomto městě jsem se přesně před sedmadvaceti lety narodil. A dneska zde i zemřu. Ještě jednou jsem si přihnul pro kuráž a podíval se pod sebe. V hlavě jsem začal odpočítávat. Deset. Devět. Osm. Sedm.

Najednou mě omyl nepříjemný pocit a já bych přísahal, že nejsem sám. Cítil jsem za sebou přítomnost někoho dalšího. Kdo to je a jak věděl, že tu budu? Znám jej? Chce mi překazit mé plány? Chvíli jsem jen nečině seděl a čekal se zatajeným dechem. Oči jsem mě pevně sevřené a tiše jsem naslouchal jakémukoli zvuku, který by potvrdil, že jsou mé domněnky pravdivé. Kolem mě však vládlo téměř hrobové ticho. Byl jsem sám. Pomalu jsem si oddechl a začal pokračovat v tichém odpočtu. 

Šest. Pět. Čtyři. 

Svůj zrak jsem opět upřel na propast pod sebou a... oněměl jsem. Vyhlídka byla osvětlena hned několika pouličními lampami a když jsem předtím upíral svůj zrak pod sebe, mohl jsem pod sebou vidět siluetu svého těla. Teď když jsem se však díval na svůj stín pod sebou, bylo jasné, že není pouze můj. Byl temný jako noc a mnohonásobně vyšší než před tím. A navíc to vypadalo jako bych měl rozpažené ruce... Ne! Vypadalo to jako by mi ze zad rostl pár obřích křídel. 

Teď už bylo více než jasné, že sám nejsem. Ale kdo to za mnou mohl stát? Byl to vůbec člověk? Nepříjemně se mi zatočila hlava a dostal jsem závrať. Sevřel jsem svůj stisk a chytil se pevněji, abych nespadl dolů. Ale o to mi tady přece šlo, ne? To jsem si přál!?

Zhluboka jsem se nadechl a stín pod sebou jsem se rozhodl svést na alkohol a náhlý strach ze smrti, který se mě nejspíš zmocnil. Všichni musí v tváří v tvář smrti pochybovat. Je to jako nádech před ponorem. Teď je pouze na mě jestli se rozhodnu skočit a nebo to odložit na jindy. Ale na kdy? Pokud neskočím dnes, najdu v sobě sílu skočit zítra?

Tři.

Pokud neskočím dnes tak už nikdy. 

Dva.

Tak skoč ty zbabělče, na co čekáš? Nezapomeň že jsi nicka a není nikdo komu budeš chybět.

Jedna.

Už ti nikdo nepomůže, jsi sám. Ostatně jako celý život.

Celé mé tělo se napjalo a já byl připraven skočit. Dokonce jsem se v poslední chvíli usmál a vyrazil...

Silný stisk na obou mých zápěstích mě přikoval na místě. Na krku těsně za ušním lalůčkem jsem ucítil závan ledového dechu. 

"Dnes ne, Jakube..." ozval se hlubokým hlasem muž za mnou.

Muž mě uchopil silným stiskem za bok a pod koleny a bez větších potíží mě přehodil zpět přes zábradlí do bezpečí. Bál jsem se muži podívat do tváře. Odkud znal mé jméno? Zvědavost nakonec překonala můj strach a já mu pohlédl do očí.

Muž se nedal popsat jiným slovem než anděl. Měl tmavě hnědé kudrnaté vlasy střižené na krátko a hřejivý úsměv s plnými rudými rty. V jeho očích černých jako uhel se zračilo pobavení a cosi dalšího, co jsem nedokázal rozluštit. Rysy tváře měl ostré bez jediného nedostatku. Celá jeho postava byla mužná a zároveň pružná. Kdyby mne položil na zem, věřím, že by byl možná i o 15 až 20 centimetrů vyšší než já.  Byl nádherný. Proč jsem jej však popsal slovem anděl? Nejspíš za to nemohlo jenom jeho vzezření, to bych jej mohl nazvat i ďábelsky nádherným. Ne, mohl za to obří pár křídel, který mu vyrůstal ze zad. Sněhobílé peří se lesklo v potemnělé záři pouličních světel a já měl nutkání zjistit, jestli jsou křídla hebká na dotek. 

"Anděl", utkvělo mi slovo na rtech.

Muž se pobaveně zasmál a řekl: "Nejspíš si mne pleteš s mými bratry, Jakube. Já nejsem anděl, nebo spíše jsem jím býval, ale spadl jsem z hvězdného nebe a andělské svátosti mi byly odejmuty. Za to jsem ale získal něco jiného. Získal jsem nový život."

Než jsem ztratil vědomí, ucítil jsem ledový polibek padlého anděla na své tváři.