Was it really a coincidence? [CZ]

6.

„Kdo je Marco?“ slyšela jsem Charlese říkat jeho jméno. Jméno člověka, kvůli kterému jsem přísahala, že se do nikoho už v životě nezamiluju..

„Marco je-“

„Pokud ti věří, tak ti to řekne sama, až bude připravená. Jen ji dej prosím čas..“ přerušila mou mámu Cora, můj zachránce.

„Nikdy se o něm nezmínila ani slovem.“ přiznal trochu potišeji, ale stejně to sem bylo slyšet. Pak ale Charles začal mluvit o závodech. Jestli je moje rodina sleduje, protože jsem mu říkala, že to naprosto milují. „Půjdu ji zkontrolovat,“ řekl po chvíli a dveře na chodbu se otevřely. Utrápeně se na mě podíval a zase za sebou zavřel. „Už je ti líp?“

„Prosila jsem je, ať o něm nemluví.“ Pošeptala jsem a on mě obejmul. A i když jsem se snažila jakkoliv odtáhnout a bouchala jsem ho pěstmi do hrudi, aby mě pustil, stejně tam zůstal a neodešel pryč.

„Je to v pořádku, jo?“

„Není to v pořádku, Charlesi.. nechápeš to.“

„Tak mi to vysvětli, mon amour“

„Je to moc na dlouho..“

„Času na tebe mám vždy dost“

„Nechci o tom teď mluvit..“

„Buď se mnou vždycky upřímná, ano?“ jen jsem jemně přikývla a zahrabala se mu do hrudi, co nejvíc to šlo. Když jsem byla nějak v klidu, rozešli jsme se zpět za ostatníma. Mámě jsem věnovala omluvu za to, že jsem tak vyletěla a ona se mi omluvila nazpět. Jenže tentokrát nemluvila o něm. Pokračovali s Charlesem nadšeně v debatě o formulích

„Charlesi a kdo tě inspiroval k tomuhle všemu?“

„Znáte Julese? Julese Bianciho?“ táta nadšeně přikyvoval a máma se smutně podívala Charlesovým směrem. „Tak on a táta. Chtěl jsem se kvůli nim dostat do Ferrari, protože.. protože to byl tátův vysněný tým. Udělal jsem hroznou blbost.“ Chytla jsem ho za ruku, kterou měl položenou na stole a on se na mě s úsměvem podíval. „Řekl jsem mu než zemřel, že jsem podepsal smlouvu s týmem Formule 1 na sezónu 2018, ale v červnu 2017 jsem tak ještě neučinil. Bylo to o něco dříve, než jsem skutečně podepsal, ale nakonec jsem nelhal, protože jsem tady a teď ve Ferrari, což je neuvěřitelný pocit.“ dodal po chvíli ticha, kdy všichni napjatě čekali na to, co řekne.

„Jsi opravdu silný mladík, Charlesi.“ tahle tátova pochvala pro nás oba znamenala neskutečně moc.

„Děkuju vám moc, pane“

„Clarku.“ opravil ho s úsměvem a já se musela usmát taky. Nejen, že dnešek už pokračuje docela dobře, protože na  začátku to byla KATASTROFA. Ale vypadá to, že rodičům se Cha začíná i docela líbit.

„Ty, Charlesi a nevadí ti, že tě všude pronásledují foťáky? Jako i když vy dva spolu někam jděte?“ začala má sestra zase z jiné strany. Kdyby se zeptala mě, pravděpodobně bouchnu vztekem nad tím, jak příšerně otravné tohle je. Nesnáším to a to ani nejsem v tom vztahu ta slavná.. všechny ty falešné kamarádky se mi vrací do života s řečmi, že se chcou znovu bavit. Všechny ty nenávistné komentáře, které píšou malé holky, co mi závidí Charlese Leclerca.

„Formule mě opravdu baví.. je to něco, pro co opravdu žiju a naplňuje mě to každým dnem. Kdybych mohl, tak část jako média a paparazzi úplně odstraním. Je fajn mít slevy, protože jste Charles Leclerc,“ všichni u stolu se zasmáli, „ale klidně bych žil bez toho, aby všichni věděli, kdo číslo 16, je. Já se s tím už nějakým způsobem zžil.. upřímně mě víc trápí fakt, že je do toho zatahovaná Zoe. Nejde o to, jak na ni reagují média. Jde o fanynky, co jsou posedlé mnou a píšou jí odporné věci. Musí to mít na ni příšerný dopad. Jenže s tím prostě nic udělat nemohu.. a to je něco s čím bojuju už dlouho. Hrozně rád bych ji nějak pomohl.. víte.. ale není jak“

„Ooh Charlie, to je od tebe moc hezké.“ Usmála jsem se na něj a vlepila mu pusu na tvář. Odešla jsem mámě pomoct uklidit stůl a Charles, Patrick a táta si povídali u piva

„Holky nedáme si sklenku vína a nepůjdeme pokecat do obýváku jako dámskou jízdu? Co vy na to?“

„Musím řídit, když si dal Cha pivo.“ hrozně ráda bych takhle s mamčou a ségrou pokecala a štve mě, že musím řídit!

„Můžete tu přespat jako Patrick s Corou“

„Domluvím se s ním, jo?“ rozešla jsem se směrem do jídelny a obmotala své ruce okolo Charlesova krku. Objala jsem ho zezadu a on mě pohladil po ruce. Pootočil na mě hlavu a navázali jsme dlouhý oční kontakt. Byli jsme tak blízko.. tak blízko, že jsem jeho kolínskou cítila naprosto dokonale. Jemná a krásná vůně..

„Copak, ma puce?“

„Maminka se ptá, jestli tu nechceme přespat. Nabídla nám s Corou sklenici vína a pokec“

„Jestli jsi s tím v pořádku ty, pak já nemám problém.“ Usmál se a pohledem sklouzl na mé rty. Podíval se zpátky do mých očí a věnoval mi jemný polibek

„Děkuju, mon chérie“ moje grimasa ve tváři značila radost. A on, on to viděl taky. A viděl to i Marco..tam někde shora.. vyběhla jsem za mámou a Corou do obýváku a lapla nadšeně na gauč. Už tam byly tři skleničky s červeným vínem a já se nemohla dočkat, až ho ochutnám. Tohle si totiž rodiče přivezli až někde z Německa, či co.

Bylo výborné, ale na to, co jsme měli s Charlesem tehdy v té restauraci rozhodně nemá. Chvíli jsme si povídali a já se začala cítit čím dál více unavená. Když mě někdo vzal do náruče a najednou jsem ucítila teplou postel a přikrývku na svém těle, musela jsem se pousmát. Vysloužila jsem si jemnou pusu na čelo a po té na líčko. Ihned jsem věděla, komu tyto rty patří.

„Miluju tě, Marco“ rychlostí blesku opustil místnost. Když jsem zpracovala, co jsem mu vlastně řekla, vystartovala jsem vystrašeně z postele, ale místo toho, abych ho našla naštvaného sedět v jídelně, nadšeně se o něčem bavil s mými rodiči. „Kdo z vás mě uložil?“

„Já.“ Přihlásil se s úsměvem zelenooký brunet. A sakra.

„Můžeme si na chvíli promluvit, prosím?“

„Jasně! Něco tě trápí?“ rychle se zvedl od stolu a rozešel se za mnou na balkon. Se smutným výrazem jsem se usadila a sledovala tmavou oblohu, kde se pyšnilo několik jasně zářících hvězd.  Slzy se draly ven a já věděla, že mu to musím říct. Jinak to nikdy nepochopí.. jenže nejsem schopná říct mu nic. Jen mlčím a pobrukuju si moji a Marcovu nejoblíbenější píseň..

„Zoe? Co se děje?“

„Byl to můj nejlepší kamarád a přítel zároveň.. předloni jsme se měli brát..“ popotáhla jsem a on se na mě nechápavě díval

„Marco..“ dodal tiše a stále ze mě nespouštěl své krásné zelené oči. Dala bych cokoliv za to, abych se touhle barvou na svých očích mohla pyšnit taky. Jenže mám nějakou obyčejnou modrou, co ani není zajímavá.

„Ještě o tom nejsem připravená mluvit, ale.. možná ti to jednou řeknu..“

„Platí?“

„Platí.“ přikývla jsem „promiň, že nejsem schopná o tom mluvit hned“

„To je v pořádku“

ČAUVEEC!!!

DÁMY A PÁNOVÉ - PLÁČU.

Jo fakt, nekecám.

Mám první ohlasy. Lidi i am so happy!!

Vážím si toho. Jen tak mezi námi.

Vaše drahá Nico!