Sweet but psycho

Běžný den

Bíp bíp bíp bíp bíp ~egh... co je to sakra za hluk? Pomysela jsem si načež jsem flákla do budíku, který se vypl "Co? To už je pondělí?!"
Ech..... asi bych se měla nejdřív představit, že? Jsem (t/j) Yoroshi, je mi šestnáct a mám mladší sestru Yukitu. Chodím prvním rokem na střední a na do práce, abych se nějak dokázala postarat o sestru, ano, starám se o ni já. Naši rodiče zemřeli při autonehodě, byly jsme malé, ale já už v tu dobu věděla co s námi bude. Pravděpodobně by nás dali do péče prarodičům, ale to by dopadlo hodně zle, proto jsem radši vzala sestru a utekla pryč z města za mamčinou kamarádkou. S tou jsme bydlely do mých třinácti, pak se totiž musela přestěhovat, ale nikdy jsem jí to neměla za zlé. Měla své důvody k tomu odjet a navíc nám za ty roky hodně pomohla, vlastně jí za hodně věcí vděčná, jen jsem jí to nestihla říct. Toť něco k naší histori, teď něco k mé osobě, já sama o sobě můžu říct, že jsem poměrně zvláštní člověk. Mám zvláštní smysl pro humor a věci, které ostatním příjdou děsivé nebo divné, mi příjdou zajímavé a vzrušující. Sice vypadám jako milá a neviná, ale opak je pravdou, když mě někdo vyvede z míry, dokážu být agresivní mrcha. K tomu všemu divnému i normálnímu jsem... ehm... řekla bych výjimečná. Nevím od kud a se to ve mě vzalo, jestli je to genetické nebo něco, ale umím hýbat s časem, já vím, já vím, zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Má schopnost je ale omezená, můžu časem pohnout jen o pět minut a to dopředu nebo dozadu. Což by ke mě bylo na začátek asi vše, zpět k ránu, vypla jsem budík, vstala a šla vzbudit sestru. Klasicky jsem nám udělala snídani, najedla se a umyla, načež jsem do tašky hodila papírovou misku s rychlo ramenem. Oblékla jsem se, udělala si účes a vyrazila do školy, ve které to bylo vždycky strašně záživné. Všichni říkají, že prvák je ve skutečnosti jen opakování deváté třídy a mají pravdu, a jakože jsem devítkou prosfištěla hodně rychle a většinu si pamatuju, tak dávám pozor jen částečně. Většinou řeším brigádu, věci do druhého ročníku nebo si jen tak kreslím, stručně řečeno nedělám nic krom psaní zápisků. Někdy mám kvůli své upřímnosti a lenosti ve škole problémy, ale to mi vždycky nějak projde. Dnes jsem například dostala poznámku za údajné nepsaní si zápisu, když jsem si kreslila misku z ramenem... no, vlastně ne za samotný nákres, ale spíš za to, co se stalo pak. Jak jsem si do školy vzala ten instant ramen, tak se pak učitelka divila odkud ho mám, načež jsem jí řekla že jsem si ho nakreslila a jestli nechce taky "Ach, dostat poznámku za kreslený ramen" zkomentovala jsem pak, čímž jsem si společně s mým ramenem vysloužila odchod za dveře "Aspoň si můžu vklidu sníst ramen" vyplatila jsem jazyk na dveře třídy s myšlenkou, že ho ukazuju té učitelce. Klidně jsem si ve dřepu opřená o zeď jedla svůj ramen, když zazvonilo a mě došlo že tohle byla poslední hodina. Vstoupila jsem tedy, i se svým ramenem, zpět do třídy, vzala si věci a jakoby nikdy nic popřála učitelce pěkný den. Vyšla jsem ze školy a zaradovala se, vlastně ani nevím proč, no přisoudila jsem to tomu že jdu domů a pak na brigádu. Pracuju kousek od domu, no vlastně i od školy, takže všechna důležitá místa mám jen pár desítek metrů od sebe, což se vyplatí "Jsem doma!" křikla jsem a v myšlenkách začala odpočet ~3... 2... 1... "Já vím že jsi doma (t/j), nemusíš mi to pořád opakovat!" no jo, moje mladší sestra, Yukita "Dobře, dobře klídek" odkřikla jsem a šla k sobě do pokoje, vybalila si věci, nachystala materiály do školy a upalovala do práce "Pa Yuki, buď hodná!" křikla jsem na rozloučenou, ano vím, moc času s ní netrávím, ale Yukita je samotná a šikovná, pár hodin beze mě to doma zvládne "Ohayo Mizu-senpai!" Mizuri, můj kamarád a zároveň nadřízený, i když sme od sebe jen o čtyři roky "Ohayo, co škola? Nezlobíš moc?" uchechtl se "Haha, moc vtipné" řekla jsem nesmírně vážně, načež jsem se rozesmála "Dostala jsem poznámku za kreslený ramen" oznámila jsem "Za c-" nenechala jsem ho nic doříct "Pak ti to vysvětlím!" křikla jsem a šla se převléct do pracovního, pak jsem mu vše vysvětlila a on dostal takový záchvat smíchu, že jsem měla sto chutí vrátit čas o pět minut nazpátek. Lidi na nás koukali jako na kretény, no... spíš na Mizuriho, ale z těch jejich výrazů jsem se pak rozesmála i já "Nechte toho, děsíte mi klienty" pokárala nás majitelka čajovny, ale viděla jsem po ní, že by se nejraději rozesmála taky. Po chvíli uklidňování a pochechtávání byl konečně klid a my se vrátily k obsluhování zákazníků.  Po nějakých pár hodinách neustálého kecání a obsluhování jsem měla konec, s Mizurim se vážně dobře vykecává a tak to vždycky strašně uteče "Tak zítra Mizu-senpai!!!" křikla jsem na rozloučenou, načež jsem čajovnu opustila ~ještě pár metrů a budu doma, skoro jsem tam cestou tancovala, dneka byl vážně super den! Konečně jsem dorazila domů "Jsem doma!" křikla jsem klasicky "Slyším" ozvalo se z pokoje "Taky tě mám ráda, jakpak bylo ve škole?" ptala jsem se "Ušlo to" ~doufám že je hodnější než já, pomyslela jsem "To je dobře, kdyby něco, za kým máš jít?" zeptala jsem se, vždy když to řeknu tak to je něco jako otázka, jestli je vše ve škole vpořádku "Za tebou" odpověděla "Výborně, udělej si úkoly, napapej se a neponocuj moc, jo a pokliď tady trochu, máš tu bordel" rýpla jsem si "A pak mi dáš pokoj?" ujišťovala se "Ne, příjdu dát pusu na dobrou noc, až pak ti dám pokoj" zazubila jsem se na sestru a šla udělat něco k jídlu, zavolala Yukitu a po večeři jsem jí šla dát slibovanou pusu "Tak dobrou Yuki" dala jsem jí pusu na čelo "Dobrou (t/j)" pousmála se a zavřela oči, vyšla jsem z pokoje, zavřela dveře a udala se k sobě. Převlékla jsem se do pižama, projela sociální sítě a šla spát.