Nejlepší Creepypasty

TRUST

Otevřel jsem oči a podíval se na strop. Seděl jsem na židli a nemohl jsem se ani pohnout. Něco, co připomínalo pásek, mi drželo hlavu nahoře tak, abych jí nemohl sklonit dolů. Zkusil jsem se podívat před sebe a spatřil jsem obličej dalšího muže, který měl také připevněnou hlavu k opěradlu. Oči mu nervózně přeskakovaly ze strany na stranu a zatínal zuby, když se snažil uvolnit ze sevření pásků okolo jeho těla.

Také jsem se snažil pohnout, věděl jsem, že to bude k ničemu, ale i tak jsem to zkusil. Židle byla přidělaná k zemi, ani se nepohnula. Ten muž byl celkem blízko, kdybychom se dokázali pohnout, mohli bychom se navzájem dotknout.

Byl jsem vyděšený. Nevěděl jsem, co se stane.

„Hej, nevíš o co tady jde?"

„Ne! Šel jsem spát a najednou se probouzím připoutaný k zasraný židli s nějakým kreténem, který je očividně v naprosto stejný situaci!"

Jo, na blbou otázku blbá odpověď.

„Dokážeš pohybovat něčím jiným než svýma očima a pusou?"

Pokusí se o to. „Jen prsty na rukou a nohách, to je všechno."

„Okay," povzdychl jsem si. „Vypadá to, že jsme tu uvízli a jediný člověk, který s tím může něco udělat, je ten neřád, co nás tady svázal. Jaké je tvé jméno?"

„Mike."

„Já jsem Chuck." Docela mě ten chlap zajímá. Proč je tady se mnou?

„Napadá tě nějaký důvod, proč si tady? Ublížil si někomu? Ukradl něco? Cokoliv?"

„Já nic neudělal," zakňoural. „Jen jsem párkrát překročil povolenou rychlost, to je všechno. Říkám si, že když už tě někdo uvězní, řekne ti alespoň proč."

„Mě taky nic nenapadá," řekl jsem popravdě.

Pořádně jsem si ho prohlédl a snažil jsem se přijít na to, jestli ho znám, nebo jestli jsem ho už neviděl.

„Je tu nějaká šance, že si mě už předtím viděl?"

„Nemyslím si."

„Okay, tak jsme jen dva nevinní cizinci. Hádám, že vybral prvního člověka, kterého spatřil, ale proč?"

Snažil jsem se rozhlédnout po místnosti. Strop je vysoko a nevidím žádné stěny. Nad námi je lampa, která na nás háže bílé světlo. Vše, co jsem nahmatal, bylo jen opěradlo mé židle a slyšel jsem jen můj vlastní dech a pokusy o útěk mého přívržence.

Proč jsme tady? Kvůli mučení? Je za tímhle nějaká síla osudu? Ať už je to cokoliv, mám pocit, že zde někdo zemře. A doufám, že to nebudu já.

„Doprdele! Asi jsem se o něco řízl! Mám okolo pravé ruky něco tvrdého a ostrého."

Snažil jsem se na něj podívat, ale hlavu jsem měl stále přitlačenou k opěradlu a nemohl jsem se pořádně podívat dolů. Vyděšeně na mě koukal, pusu měl otevřenou a lapal po dechu. Snažil jsem se k němu natáhnout ruce.

„Mám pocit, že mám okolo levé ruky nějaké pásky a kovová pouta okolo pravé."

„Co to kurva? Co jako chtějí.."

Ozvalo se hlasité zaskřípání. Až ohlušující zvuky. Výrazný hlas.

„Zdravím vás pánové. Jak už jste jistě zjistili, byli jste spoutáni a nyní jste částí naší malé hry. Mezi vámi je stůl. Na tom stole je zbraň. Za nějakou dobu se vám uvolní pravá ruka a první kdo uchopí zbraň a zabije toho druhého, získá nárok na život.