Alice in the New World

Prolog

Tma. Vše, co jsem viděla, nebo neviděla, byla tma. Tma, tma a zase tma. Vlastně to nebyla ani tak tma, jako temnota. Temnota, nebezpečně se rozlévající po lese, vnášela nepokoj do duše každému, koho pohltila. Les... byla jsem v lese. Snažila jsem se vnímat okolí, ale mé prachbídné lidské smysly nezachytily žádný zvuk, pach či pohyb. Jakmile se můj zrak adaptoval, rozpoznala jsem siluety stromů. V lese zapomenutém tak dlouho, že už si většina z nás ani neuvědomovala, že tu stále je. Spal a vyčkával, a pohltil každého zbloudilce, jímž jsem byla.

Můj výdech zpřetrhal ohlušující ticho a já se alespoň na okamžik přestala cítit jako zavřená ve skleněné nádobě. Viděla jsem hvozd v celé jeho děsivé kráse. Stromy s mohutnými kmeny hrdě nesly bohaté koruny černého listí, nepropouštějící ani jediný paprsek světla, naděje. Obrovité kořeny prorůstaly mechem pokrytou zemí a představovaly smrtonosnou past každému, kdo nesledoval, kam šlape. Odvážila jsem se udělat krok vpřed.
Mé smysly jako by ožily a do nosu se mi vedral mrtvolný pach, který mi vehnal slzy do očí. Přesto došlápnutí na mechový koberec.... ne, ne na mech, nýbrž na kamennou stezku pokrytou mokrým černým listím, nevydalo žádný zvuk. Cesta byla pod vlhkou vrstvou listí téměř neviditelná, proto jsem ji nezaregistrovala dřív. Udělala jsem tedy další krok... a po něm další a další a míjela jsem kmeny třikrát širší než já. Došla jsem na konec stezky, jak to vůbec bylo možné? Cesta uprostřed hvozdu prostě skončila a kamenné kočičí hlavy se proměnily v navlhlou hlínu. Byla to další nástraha temnoty, která mě měla dovést do jejího jádra? Nehledě na to jsem znovu vykročila. Jakmile jsem však položila bosé chodidlo mimo stezku, půda kolem mě začala zamrzat. Led se rozprostíral po okolí a nelítostně zahalil do svých spárů vše, co mu stálo v cestě. Srdce mi probodl ledový osten a přiměl mě prudce vydechnout. Od mých úst stoupl obláček mlhy a vzápětí se rozplynul. Led mi cupoval plíce na kousky.

Zaslechla jsem šustění, zvedla zrak a spatřila něco, co ještě žádný smrtelník. Na okraji horizontu, mezi dvěma stromy sklánějícími se k sobě, stál majestátní bílý jelen s parožím tyčícím se téměř až ke korunám. Hlubokýma černýma očima mi shlížel do duše. Krůček po krůčku našlapoval mým směrem, natahujíc dlouhý krk. Zastavil se jen pár stop přede mnou. Znovu se natáhl a velké nozdry se mu rozevřely, když nasával můj pach. Nevzmohla jsem se na jediný pohyb. Země, v níž jsem žila, měla sice největší populaci těchto pohádkových zvířat, ale žili pouze v zajetí... a jejich oči byly vždy modré. Nebyl jedním z nich, už jen proto, že měřil v kohoutku dobré dva metry. Byl vyšší než většina koní. Pro milovníka zvířat jako já, bylo tohle přirovnatelné k setkání s bohem.

Byl nádherný.

Strnul a zahleděl se do temnoty, z níž jsem přišla. Zanedlouho jsem je zaslechla také. Své lovce. Dloubnul mě do paže velkým jemným čenichem a přišel blíž. Dalším pohybem naznačil, abych se mu vyhoupla na záda. Přibližovali se a já nezaváhala. Přese všechna má očekávání, byl jeho krok lehký a hbitý, když se prudce otočil a rozeběhl se se mnou vstříc světlu na konci hvozdu. Bylo to jako jet na obláčku.

----------

Celý Generálčin oddíl se hnal Černým hvozdem. Poslední půl hodina byla hektická. V jednu chvíli jsme se tiše dobývali do komnaty v jednom z řady lidských obydlí a ve druhé se snažili chytit prchající cíl. S ničím z toho jsem nesouhlasil. A líbilo se mi to ještě méně, když jsem sledoval malou holku, jak před námi samým strachem vyskakuje z okna. Její touha po životě musela být obdivuhodná. V bílém tílku a černých kalhotkách se hnala zahradou za domem, přes louku až k okraji lesa a ani jedinkrát se neohlédla. Bosá.

Generálka byla fanatička pro věc. Když Král nařídil zneškodnit hrozbu, okamžitě se zařekla tento úkol splnit. Zapálena svým novým posláním nás dovedla do světa lidí. Nedbala na únavu skupiny. Odmítla se za celé tři dny cesty zastavit, byť jen na moment. Teď stála na konci stezky vykládané kočičími hlavami a mlčky zírala do srdce hvozdu skrze neviditelný přechod do Prvního království. Bylo jen otázkou času, kdy začne hystericky vyvádět. „Do hajzlu!" vztekle mrštila dýkou do mokrého listí. Její křik se nesl ozvěnou několik dalších vteřin. „Myslíte, že se dostala na druhou stranu?" zeptal se odtažitě Ailen. Vysoký hnědooký hezoun s blond hřívou a vypracovaným tělem. Jeho snědší kůže prozrazovala původ z Amaryllisiných ostrovů.
„Jistěže ne," zasyčela Generálka, „je to smrtelnice." Vzhledem k tomu, že s přehledem utekla oddílu víl, bych si dovolil nesouhlasit.
„Co tak civíte? Vy dva pročesejte hranici," ukázala na Calixe a Khala a vlnité kadeře v barvě slámy jí při tom přelétly přes rameno.
„Vy tři se mnou a ty Terne," ukázala na mě, zatímco se jí Ailen a Lancelot s Parsonem seřadili po boku, „se vydáš cestou do království, jen pro jistotu." Poslušně jsem přikývl a sledoval, jak všichni mizí ve tmě lesa. Beztak mě tam poslala jen protože si myslela, že nejsem užitečný. V duchu jsem poprosil hvozd, aby mě pustil domů. Jeho magické Veličenstvo vyhovělo mému přání a ukázalo mi průhlednou, modře se třpytící membránu. Nikdo z oddílu už nebyl na dohled. Kouzelná moc mě při přechodu zašimrala všude po těle.

Na druhé straně mě čekalo nemilé překvapení. Země byla pokrytá jinovatkou a chlad mi uštědřil pár slušných facek do tváře. Proroctví se naplnilo. Zabije mě první Král, za to že jsem jí nezabránil v přechodu nebo Generál, za to že jsem se navrátil bez jeho drahé milenky? No, alespoň jsem mohl jít domů. Nebo minimálně tím směrem. Třeba budu mít štěstí a najdu to dítě dřív než kdokoli jiný. Kdokoli jiný by ji totiž okamžitě odvedl na popraviště.

Celé tohle šílenství omylem započal nebohý knihovník. Náš moudrý Arthur si na stará kolena našel do knihovny asistenta a dal mu pár dní na rozkoukání. Jules při svém průzkumu narazil na jeden ze starých spisů o proroctví. Běžel s tím za Arthurem a ten rovnou ke Králi. To bylo před rokem. Od té doby je tím Král posedlý. Nespočetněkrát vyslal někoho na výzvěd za hranici, a když nic nezjistil, vydal se za Vědmou. Seschlá stařena ji za pomoci svých pobožných keců, kytek a kamení, nakonec vypátrala.

Jakmile začalo okolí rozmrzat, vydal jsem se po malém pruhu jinovatky přímo před sebou, která z nějakého důvodu neopadla. Možná tím směrem kráčela ona.
Na konci Hvozdu jsme ponechali koně. V sedle se mi nezvaná návštěvnice bude hledat podstatně lépe. Překvapilo mne, když jsem je tam našel přesně tak, jak tam byli ponecháni. Pokud vyšla zde, muselo ji napadnout jednoho ukrást. Třebas se koní bála.