Útěk z kruhu stereotypu

Stereotyp

Můj život by se dal popsat jako stereotypní život spousty studentů. Po ranním vstávání a výpravě pro jednu z mnoha denních dávek kofeinu, má cesta pokračuje do jedné z učeben, kde při občasném upíjení kávy z papírového kelímku poslouchám výklad profesora.  Přednášky mi často splývají dohromady a já mnohdy zapomínám, o čem se daný den vůbec učím. Není to tak, že by mě studium nebavilo, tedy z části. Občas se najde něco, co mou pozornost zaujme víc než postupně chladnoucí lungo, ale už si ani nevzpomínám, kdy se takový okamžik dostavil naposledy. 

Někdy bych se na to nejradši vykašlal a odešel, ale nemůžu si dovolit chybět. Už jsem pár semestrů málem opakoval a nehodlám překročit onu pomyslnou hranici a selhat. Jistě, pro spoustu lidí by jedno opakování selhání nebylo a já netvrdím opak, skutečně se nejspíš není za co stydět, jenže já si něco takového vážně nemůžu dovolit. Už takhle mi otec při každé návštěvě doma předhazuje, jak zbytečné mu moje studium přijde a že bych s tím měl přestat. Jako by ho těch pár tisíc co mi k mému studijnímu životu nepravidelně přispívá nějak ohrožovalo. 

Ale to odbočuju, vrátíme se k mému nudnému životu. Zdánlivě nekonečné přednášky čas od času vystřídá přestávka, kterou trávím buďto přesunem do jiné učebny, v učebně, nebo na cestě pro další kafe. Ani mi nepřijde, že by na mě mělo nějaký účinek, ale zkrátka se z toho stal takový zvyk. Pamatuju si, jak jsem si ze začátku dával tak čtyři kafe týdně, teď jsou čtyři kávy moje klasické dopoledne. Nastanou dny, kdy si během dlouhé pauzy zajdu pro oběd, ale to taky není moc obvyklé. Mnohdy během dne ani nejím a najím se až když dorazím zpátky na byt, tedy když si na to vzpomenu. Není to tak, že bych jíst nechtěl, zkrátka nemám chuť k jídlu. 

A to mě dostává k tomu, jak můj den pokračuje po skončení výuky, to dost ovlivňuje doba, kdy skončíme. Nejednou se mi stalo, že jsem jeden den na univerzitě zůstal od rána do večera jen proto, abych další den přišel na jednu přednášku a šel zpátky domů. Bydlím v jednom hotelu, tedy bývalém hotelu. Jeho současný majitel ho předělal na studentské byty. Mám sice jen jednu místnost, ke které je připojená menší koupelna, ale osobně mi to přijde jako luxus. Mou druhou možností bylo bydlet na kolejích, ale pokoje pro jednoho už neměli a nejspíš bych nesnesl bydlet s někým úplně cizím. 

,,To je nuda, kdy se dostaneš k našemu seznámení?" 

,,Dělám na tom a- hej nekoukej mi do toho!" 

,,Jistě je to přísně tajné." 

Takže abych se vrátil k mým obvyklým večerům. Někdy jsem šel večer s pár známými do baru, ale téměř vždy jsem byl jen tím, který sedí u stolu a sleduje, jak si jeho přátelé užívají a baví se. Nebylo to tak, že bych s nimi nechtěl trávit čas, spíš jsem to nijak neprožíval. Zatímco oni se smáli a užívali si zábavu, já tam jen seděl se svou skleničkou a čekal, až tohle setkání skončí a já budu moc jít domů kde-

,,Kde si na mě až do noci myslel a nemohl ses dočkat, až mě zas uvidíš?"

,,Když mi do toho budeš pořád kecat, nikdy to nedopíšu." 

,,Ale myslel si na mě ne? Určitě si myslel na to, jak po mě skočíš, hned jakmile se uvidíme." 

,,Mám ti připomenout, že v tu dobu jsem tě ani neznal?"

,,A rozhodně jsem ti přišel nehorázně sexy. Určitě ses na mě chtěl vrhnout hned, jak si mě poprvé uviděl." 

,,Slez ze mě, musím to dopsat."

,,Ale notak, odkdy je s tebou taková nuda? Jen malá přestávka a já ti připomenu, jaká zábava to je." 

,,Ty nedáš pokoj co?"

,,Hmmne, nemám to v plánu." 

,,Um... Běž do postele, hned tam budu." 

Takže abych se vrátil k mým obvyklým večerům. Někdy jsem šel večer s pár známými do baru, ale téměř vždy jsem byl jen tím, který sedí u stolu a sleduje, jak si jeho přátelé užívají a baví se. Nebylo to tak, že bych s nimi nechtěl trávit čas, spíš jsem to nijak neprožíval. Zatímco oni se smáli a užívali si zábavu, já tam jen seděl se svou skleničkou a čekal, až tohle setkání skončí a já budu moc jít domů kde jsem zbytek večera strávil ležením na posteli a zíráním do zdi. 

Několikrát jsem to chtěl zabalit, zkrátka opustit ten stereotyp a jednoduše zmizet. Jenže by to nemělo smysl. Měl jsem tendenci zapadat do stereotypů a opakovat svou každodenní rutinu pořád dokola. Chtěl jsem se na vysokou vykašlat a najít si stabilní práci, jenže jaký by pak byl rozdíl? 

Ráno bych vstal a po své denní dávce kofeinu bych pokračoval do práce, kde bych ani nevěnoval pozornost tomu, co vlastně dělám. Nejspíš bych tam v některé dny zůstával až do večera, zatímco v jiné bych odcházel dřív než ostatní. Mou směnu by doprovázelo několik přestávek na kávu a možná bych si v některý den zašel na oběd. Možná bych některý večer trávil s přáteli nebo kolegy někde v hospodě, ale nakonec bych se vždy vrátil do svého prázdného bytu, kde bych zbytek večera seděl na posteli a koukal do zdi. 

Navíc jsem nechtěl riskovat přednášky svého otce, který by ihned nasadil výčitky ve smyslu kolik peněz jsem ho stála a úplně zbytečně. Nejspíš proto se mi jako lepší možnost zdálo tu zůstat, co nejdál od něj a zbytku rodiny. Zůstával jsem ve svém malém bytě i když jsem měl volno, tedy pokud jsem zrovna netrávil svůj čas na brigádách. Rád bych řekl, že alespoň tam se můj stereotyp nějak narušil, ale to bych lhal. 

Jenže tehdy jsem nevěděl, jak se můj klidný stereotypní život rozpadne. Jakoby můj život celou dobu byl jako perfektně fungující hodinky, ze kterých následně někdo vyndal jedno ozubené kolečko a zajistil tak jejich rozpad. A já nikdy nebyl šťastnější za to, že mi někdo něco rozbil. Vpadl do mého života a zničil stereotyp, který mě svazoval. 

Jenže než jsem si tuhle skutečnost uvědomil, bylo už příliš pozdě a já se ocitl v začarovaném kruhu, ze kterého jsem zoufale hledal cestu ven. A tou cestou byl on. Ten, který mě uvrhl do kruhu hledání, zoufalství a štěstí. Narušil můj černobílý svět a vnesl do něj barvy. Ačkoliv jsem to tak tehdy nebral. V tu dobu pro mě byl záhadou, která mi po malých kouscích narušovala mou každodenní rutinu. Začalo to nevinně, jeho přítomnost ovlivňovala má rozhodnutí a kousek po kousku měnila to, jak jsem trávil své dny. 

Nebylo to vždy jednoduché, ale nakonec jsme si našli svou cestu, na které jsme čelili množství problémů, ale překonali jsme je, společně. A já bych nemohl být šťastnější. V jistých chvílích jsem si přál, aby nás tyto problémy minuly, ale kdyby se tak stalo, nebylo by naše setkání nic víc, než jen nevinný flirt, který dočasně narušil můj stereotypní život. 

/*/*/*/*/*/*/

Vítám vás u nové povídky, pořád přemýšlím, jestli ji nechat jen jako záležitost jedné kapitoly, nebo v jejím psaním pokračovat. Proto vás prosím o názor do komentářů 

Tahle povídka vznikla v závanu chvilkové inspirace, ale během psaní se mi v hlavě promítlo vše, od setkání, přes nejistotu, komplikace až po usmíření 

Proto doufám, že se vám povídka líbila a snad se zase někdy dokopu k tomu něco napsat