Rivalové

2.

"Takže to místo skutečně dostal." Vydechl jsem a nevěřícně zíral na příspěvek, který na mě vyskočil na Instagramu. Žádný rezervní nebo testovací jezdec. Dostal jednu ze sedaček přímo v týmu Red Bullu. Tohle bylo horší, než jsem si myslel. Kdyby dostal místo v nějakém horším týmu, asi by to můj otec i mé ego vzali o něco líp, ale šlo o jeden z nejlepších týmů... Navíc Christianův otec získal své tři tituly právě, když byl jezdcem Red Bullu. Byly to teprve čtyři dny, co začala letní přestávka a hned taková zpráva.
"Louisi, pojď sem!" Ozval se otcův nepřeslechnutelný hlas z jeho pracovny. Sevřel se mi žaludek. Tušil jsem, co bude následovat, ale neodvážil jsem se ho neuposlechnout.
Zvedl jsem se z postele a zamířil za ním.
"Ano?" Zeptal jsem se jakoby nic a snažil se znít co nejvíc klidně.
"Nedělej ze sebe blbce. Nevěřím, že jsi to nečetl." Zabodnul prst do monitoru svého počítače tak silně, až se celý zakymácel. Byl to, jak jinak, článek o Christianově smlouvě s Red Bullem.
Mlčel jsem.
"Ozvali se už až z tý posraný Alfy?" Zavrčel.
"Ne." Řekl jsem tiše.
"Musíme s tím něco udělat. Není možný, abys tam zůstal, když on bude v jedničce. To už se na to můžeš rovnou vykašlat." Praštil vztekle do stolu.
Jen jsem tam tiše stál a přál si být někde hodně daleko. Jeho slova mě neskutečně zraňovala. Sice jsem začal jezdit kvůli němu, ale i přes otcův tlak na mě jsem ten sport miloval. Věřil jsem, že bych mohl mít jednou šanci se do F1 dostat, ale zřejmě mi nebylo souzeno, aby to bylo už příští sezónu. To ale otec nechápal. Vždycky mu šlo jen o to, abych porazil Christiana. Na mě mu nezáleželo.
"Běž, potřebuju vymyslet co dál." Řekl najednou. Bez jediného slova jsem zamířil pryč. Vzal jsem si klíče a peněženku, seběhl schody a vyšel z baráku. Z garáže jsem si vzal kolo. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Věděl jsem přesně kam mám jet. Byl krásný letní den a venku se tak pohybovalo více lidí než obvykle. Když jsem projížděl parkem, na malou vteřinu mě napadlo, že bych třeba nemusel vybrat zatáčku. Stačilo by narazit do jednoho z těch stromů a bylo by po všem. Nemusel bych se už trápit nad tím, jestli jsem dost dobrý. Nemusel bych už řešit vůbec nic.
Rychle jsem tu myšlenku zahnal. Ne, že by nebyla lákavá, ale vzpomněl jsem si na matku. Byla jedním z mála lidí, kteří mi dávali najevo, že mě mají rádi ať jsem stál na pódiu, nebo byl poslední. Občas jsem přemýšlel, proč si vlastně otce vzala. Krásná, inteligentní žena. Ale možná kdysi býval jiný. Možná byl milý a možná se i milovali.

Dojel jsem na odlehlé místo v zadní části parku, kde se ukrýval starý poměrně zarostlý a polorozpadlý altán. Seskočil jsem z kola a opřel ho o jeden ze stromů a vešel do altánu. Bylo to moje nejoblíbenější místo už od doby, kdy jsem byl malý kluk. Bylo to jediné místo, kde jsem se skutečně cítil ukrytý před celým světem. Posadil jsem se na rozvrzanou podlahu a přitáhl si kolena k tělu. Jen jsem tak v tichosti seděl a nechal po tváři stékat proudy slzy, které jsem tak dlouho zadržoval. Cítil jsem se tak bezmocně a ztraceně.