HEARTSTEEL: Jak se kradou srdce

2. - Jak na hvězdy, co nehasnou

   Bylo to spíš popíchnutí, ve skutečnosti mu to bylo fuk. Ale bylo to lepší než sedět v tichu. Měl pocit, že jeho spolusedící s ním moc mluvit nebudou.

   „Přes tvoji mámu.“

   „Já ho fakt zabiju.“

   „A zdržel jsem se, protože jsem ještě byl u mámy tady tupý hory svalů,“ kývl ke K'Santemu.

   „Pomůžu ti zbavit se těla,“ přešel K'Sante na druhou stranu.

   Vypadalo to, že i Aphelios měl něco na srdci, ale ať kolem sebe pohazoval pažemi jakkoli, ty dvě šelmy, co si vyhlédly urážející bestii sedící na místě spolujezdce, nikdo mu nevěnoval pozornost.

   „Kayne,“ oslovil ho Yone, „zpívej.“

   „Před těmahle amatérama? Jejich panenský uši by penetraci mojim nádherným hlasem nepřežily.“

   „Má tě v hrsti. Zpívej. Nebo to opravdu otočím a se skupinou je konec.“

   K překvapení všech – mimo Yoneho, ten o svých přesvědčovacích schopnostech nikdy nepochyboval – se ozvalo tiché broukání. Kayn u toho poklepával o palubní desku a zdálo se, že se chystá na silnější ránu, ale zarazil se těsně nad kusem plastu.

   A pak spustil tak tiše, že to nikdo neslyšel. To se tak moc styděl, nebo se vskutku bál o uši jeho kolegů?
Každopádně tímhle přišel o Settův zájem, který se přesunul na prázdný žaludek.

   „Zastavíme někde na jídlo?“ naklonil se k sedadlu řidiče.

   „Máme zpoždění. Musíme tam být dřív než bratr. Něco chystá, liška jedna. Ale já mu to zarazím. Řekl jsem mu to už před měsícem, když jsem se dozvěděl, že má jeho skupina úspěch. No věříte tomu? Rapové uskupení s vokály! Že mě to nenapadlo dřív? Musel jsem to vzít do...“

   Yone pokračoval, ale nikdo ho neposlouchal. Sett se staral o kručení v břiše, Aphelios se přehraboval v tašce a K'Sante bil hlavou do skla dveří. A Kayn? Ten se ztrácel ve své fantazii, kde zpíval na bezpečném místě - hezky za napařenou stěnou sprchy, do mikrofonu z hlavy za doprovodu horkých kapek rychle tekoucí vody.

   „Všichni mají trauma. Jsem tu snad jedinej normální,“ oznámily doprázdna ty dvě mozkové buňky, co přežily dosavadní cestu autem.

   Zašustění v něm probudilo zájem. Okamžitě se nahnul ke kolegovi, kterého předtím skoro utlačil k smrti a pak ho vyzval na souboj.

   „Hej, Phele, co to máš?“

   Namísto odpovědi muž vytáhl z pytlíku koláček. Provokativně jím zamával Settovi před nosem. Až poté, co hromotlukovi utekla z koutku slina a po koláčku se natáhl, schoval jídlo za škraňu jako křeček a přitlačil pytlík k sobě.
   „Ale noták, přece bys mě nenechal o hladu. Pořád rostu, jsem ve vývoji.“

   „... a pak si řekl, že je dobrý nápad se sbalit a odjet na měsíc na turné. Beze slova! Doma mi nechal jen špinavé prádlo a všude se válely krabice od pizzy a lahve od...“

   „... probuzeni v ruinách, z ozvěn bolesti, truchlíme... truchlíme...“

   „Mám hlad!“

   „Proč já, proč já, proč já,“ střídalo se s ranami hlavou o dveře.

...

Auto se po úmorné půl hodině jízdy zastavilo na parkovišti u supermarketu. Řidič, který se stačil vypovídat ze všech životních trablí, vystoupil z vozu o několik starostí a tajemství lehčí. Hned po něm se ven protlačil i v kontrastu s předchozím stavem hodný a milý Kayn, usmívající se na dopravní značku zákazu stání. Zadní sedadlo se vyprázdnilo jako poslední.