Dopisy a sladké

3. Dopisy

"Ahoj, bohužel jsi mi nenapsal/a svoje jméno, takže nevím, komu mám poděkovat za výborný dort. Byl opravdu výborný. Nevím, čím jsem si zasloužil, že zrovna já ze všech kolegů jsem dostal dort, ale potěšilo mě to. Jak jsi věděl/a, že mám rád sladké?
Tomáš"

Y/n si pomyslí: "Á, to je tak hezký začátek... Hmm, to mu budu muset hned něco odepsat... Nejradši bych mu hned odepsala a ráno dala krabičku do lednice bez sladkého a jen s tím dopisem. Ale to by bylo blbé.".

Proto si y/n začne chystat svoji odpověď, aby byla nachystaná na příště. Další den si ji v práci přepíše do wordu. Vytiskne ji a schová na později.

Y/n si pomyslí: "Myslím, že se nám tady rodí nový způsob komunikace." a trochu se uchichtne.

O pár dní později y/n zase zkusí něco napéct. Ukrojí kousek ze svého výtvoru a vloží ho do krabičky. Izolepou přilepí zevnitř na víčko svou odpověď. Obezřetně uloží krabičku do ledničky a opět na ni nalepí lístek s popiskem "Tom".

A její vzkaz?
"Ahoj, jsem ráda, že ti dort chutnal. Víš, já se nedávno náhodou dozvěděla, že máš rád sladké. A jelikož nemám nikoho kromě sebe, pro koho bych pekla, napadlo mě, že bys to možná ocenil. Ale klidně mi můžeš napsat, že o nic takového nestojíš.
Neznámá.".

Ještě v ten samý den jí Tom napíše mail. Že prý zase v jejich lednici byla krabička pro něho. A jestli prý o tom náhodou neví. Bolí ji, že mu musí lhát, že o ničem neví. Ale na druhou stranu chce být tajemná. Chce být tajná ctitelka. Proto se ho aspoň zeptá, co dostal za zákusek. On jí odpoví, že moc dobrý dort a že ten, kdo mu to dal, umí opravdu péct a asi ho to i baví. To ji trochu zarazí. Tuší něco? Tuší, že je to ona nebo to jen tak napsal?

Během dne netrpělivě čeká na reakci a další lístek v krabičce. A dočká se. Opět opatrně přijde do kuchyňky a rychle vezme krabičku, aby ji nikdo nenachytal. Nedá jí to a už po cestě domů zvědavě otevře krabičku, aby zjistila, jestli je tam opět nějaký lístek.

Je tam. Rychle ho otevře a začte se do něho.

"Ahoj, neznámá. Nejdřív musím pochválit tvůj další kousek. Opět výborný...
Musím se přiznat, že jsem každý den otvíral ledničku s myšlenkou, jestli tam zase bude něco pro mě nebo jestli to bylo jen jednou. A konečně jsem se dočkal. Taky se musím přiznat, že se mi ulevilo, když jsi mi napsala lístek a psala jsi v ženském rodě. To znamená, že jsi holka a ne kluk. Teda, doufám. Protože jestli jsi kluk, tak si na tebe počkám a podám si tě... Nevím proč, ale od kluka by mi nesedělo, že by zrovna mně něco dal. A ještě tak tajemně. Proč by mi to nedal rovnou do ruky?
Kdybych se tě teď zeptal, od koho ses dozvěděla, že mám rád sladké, asi bys mi neodpověděla, co? Protože bych tak teoreticky mohl vypátrat, kdo jsi. A to asi nechceš, když ani nenapíšeš svoje iniciály a ani nepíšeš rukou. Možná si myslíš, že by tě prozradil tvůj rukopis.
Je škoda, že nemáš pro koho péct. Ale já se hlásím, že budu tvůj dobrovolník na ochutnávání. Což je i vlastně odpověď na tvoji poslední větu. Rád od tebe zase něco ochutnám. Protože jsi úžasná kuchařka a pečení ti opravdu jde.
T."

O pár dní později "odešle" y/n svoji reakci a následně si přečte jeho reakci.

"Ahoj, děkuju za další pochvalu. Jsem ráda, že ti chutnal můj další kousek. Ano, opravdu jsem holka.
Máš pravdu v tom, že bych ti neřekla, jak jsem se dozvěděla, že máš rád sladké. A máš pravdu i v tom, proč tohle píšu na počítači a ne rukou. Nevím, jestli bys poznal můj rukopis, protože je nás v práci hodně, ale myslím, že je to tak i lepší a čitelnější.
Jsem ráda, že jsi mi nedal košem. Ale zopakuji se, kdyby tě to přestalo bavit nebo se ti začlo zajídat, že ti někdo cizí pořád dává sladké, klidně mi to řekni.
Neznámá."

"Ahoj, neznámá. Napsala jsi "v práci" a ne "na oddělení" nebo "v budově" Jsi tedy z jiného oddělení než z této budovy? Hmm, mám se vůbec ptát? Odpověděla bys mi? Asi ne, že?
Docela mě to začíná bavit. Vymysleli jsme nový způsob komunikace. Nevím proč, ale teď jsem si vzpomněl na celkem starý a romantický film Dům u jezera. Komunikovali tam přes poštovní schránku. Znáš ten film?"

"Ahoj, přesně to jsem si říkala. Komunikujeme spolu podobně jako v tom filmu. Mám ho celkem ráda. Jen "celkem", protože je smutný. Dva lidi, kteří žijí v různém období. A ani ten konec není nijak růžový."

"Ahoj neznámá. Ten konec filmu není tak smutný. On nakonec nezemře."

"Aha. Tak na ten konec jsem úplně zapomněla. Já si zafixovala jeho smrt a myslela jsem si, že to tak i skončilo."

"Nic se neděje. Člověk si nemůže pamatovat všechny věci na světě. Myslíš, že bysme se na něho mohli někdy spolu podívat? Třeba s talířkem něčeho dobrého, co jsi napekla?"