Střípky štěstí [4/4]

[15. Slzy a polibky]

květen 2016

Nicol nikdy nesnášela slzy moc dobře.

Ať už to byly slzy její vlastní, tak obzvlášť slzy někoho jiného. Nikdy si nebyla jistá tím, jak daného člověka utěšit. V jakém případě je vhodné vtipkovat, aby se dotyčný rozesmál a kdy je naopak potřeba jen nabídnout rameno k vyplakání a konejšit jej slovy. Dneska ovšem tušila, že v Nataliině případě to dnes bude rozhodně ta druhá možnost. Protože se nezdálo, že by teď jakékoliv žerty ocenila.

Nicol se vydala na ošetřovnu jakmile jí Jessie při večeři strčila pod nos novinový článek, v němž se psalo o vraždě ministra kouzel a jeho synovce. Synovce, který byl shodou okolností i Nataliiným přítelem. Nicol bylo jasné, že Natalia bude potřebovat někoho u sebe. A tak, ačkoliv nesnášela být s někým, kdo pláče, se uprostřed snídaně zvedla a vydala se na ošetřovnu.

Ač byla Natalia o dva roky a několik měsíců starší, než Nicol, už jen to, jak moc byly jejich rodiny propojené je sbližovalo. A obzvlášť v posledním roce, kdy Nicol víc než uvítala, že se může bavit s někým, koho již zná a nenavazovat nová přátelství, v čemž zrovna nevynikala, se ty dvě sblížily. Ač byla Natalia samý úsměv a radost, Nicol měla dojem, že na ošetřovně je často osamělá. A tak si vzájemně dělaly společnost.

Nicol seděla s Nataliou v malém pokojíku ošetřovatelky na pečlivě ustlané posteli, hladila ji po zádech a cítila, jak se jí Nataliiny slzy na rameni vpíjí do látky bílé košile. Ale to ji v tu chvíli příliš netrápilo. Větší starost měla o to, že Natalia už přes hodinu nepřestávala vzlykat. Člověk by si řekl, že po takové době už bude někdo vyčerpaný. Že už nebude mít další slzy, které by mohl ronit. Že už nebude mít sílu na víc, než sedět a mlčky se užírat smutkem a žalem. Ale Natalia stále plakala. Stále naříkala a třásla se, jak vzlykala. Nicol už netušila, co si počít a uvažovala nad tím, že by měla vzít jeden z uklidňujících lektvarů z prosklené vitríny v rohu místnosti, aby Nataliu utěšila.

„Tali," oslovila ji jemně a stiskla jí rameno. „Měla by sis odpočinout..."

Oslovená jen rázně zakroutila hlavou a otřela si několik nových slz z tváří. „V-věděla jsem to. Věděla jsem, že se něco stalo, když se včera večer vůbec neozval a pak nepřišel," prohlásila namísto odpovědi a konec oné věty se ztratil v jejích dalších vzlycích.

Po chvíli zvedla hlavu z Nicolina ramene a podívala se jí přímo do očí, až Nicol skoro znejistěla, jak upřený ten pohled byl.

„Jak jsi se s něčím takovým dokázala srovnat?" hlesla Natalia zoufalým hlasem.

„Se... se smrtí?"

Natalia zdrceně přikývla a znovu si otřela tváře. Ale marně. Jen o pár vteřin později je znovu smáčely slzy. Nicol ji nikdy takhle neviděla. Natalia vždy hýřila úsměvy a radostí. Zářila jako sluníčko. Pro každého, i pro toho největšího padoucha, by našla nějaké vlídné slovo. Vidět ji takhle byla nepříjemná změna.

Nicol její otázka zaskočila. Snažila se rychle vymyslet něco povzbudivého, něco, co Natalie pomůže přestat brečet. Jenomže když na ni upírala ten pohled plný bolesti a oči se jí leskly slzami, nedokázala vymyslet nic povzbudivého. Dokázala myslet jen na to, jak ani ne měsíc zpátky byla v podobné situaci. Jak oplakávala ztrátu jednoho ze svých nejlepších přátel. A ne jen to. V duchu si vybavila svoje šestileté já, které se zalykalo slzami, když jí rodiče oznámili, že její sestra už se nikdy nevrátí. Že ji i jejich babičku jim vzala smrt.

„Myslím, že jsem se s tím nikdy úplně nesrovnala," přiznala Nicol s povzdechem. „Řekla bych, že nikdo se nemůže jen tak srovnat s tím, že někoho takhle náhle ztratil. Obzvlášť když šlo o někoho tak mladého, tak dobrého a někoho, koho jsi měla tak moc ráda. Připadá ti to nefér. A je to nefér. Nikdy to nepřestane bolet."