Střípky štěstí [4/4]

[10. Obskurus]

duben 2016

Imogenino tělo se chvělo ještě několik minut poté, co se s ní Declan přemístil pryč z Obrtlé ulice zpět do Malfoyovic domu. V uších jí ještě pořád zněl Carlottin zvonivý smích, který se rozezněl ulicí těsně před tím, než ji odtamtud Declan dostal. Pod rukama stále cítila hrdlo muže, kterého tam za bílého dne bez jakéhokoliv důvodu zabila. Hruď se jí svírala bolestí. Bude to teď pokaždé takové? Bude ji každé použití jejího daru bolet víc a víc? Nebo jsou to pořád jenom dozvuky jejího zákroku?

S obavami v očích pohlédla na Declana. Z jeho tváře bylo jasně patrné, že zuřil.

„Copak jsi dočista zešílela? Za bílého dne? Tak blízko Příčné?" Netrvalo mu dlouho, než přerušil ticho mezi nimi. „Všichni tě viděli! Je ti jasné, co jsi způsobila? Kolik stop teď můžou ti hlupáci z ministerstva získat?"

„Udělala jsem, co jsem musela," odsekla a napřímila se. Nebyla zvyklá mu odporovat. Jemu nikdy. „Možná kdybys nenechal Carlottu, aby se ke mě chovala jako k malé hloupoučké holčičce, která nic nedokázala, tak bych neměla důvod udělat to."

„Možná, kdybys skutečně tou malou hloupoučkou holčičkou, co si jen ráda hraje na někoho mocnějšího skutečně nebyla, tak bychom tohle vůbec nemuseli řešit," vrátil jí to.

Zamračila se a odstoupila od něj, přestože její tělo proti tomu náhlému pohybu značně protestovalo. „Takže tohle podle tebe jsem? Fajn. Tak když jsi tak chytrý, jsem moc zvědavá, jak si bez téhle malé holčičky poradíš, až odsud odejdu."

Otočila se na podpatku a vykročila pryč. Declan ji popadl za loket a zamračil se. „Neopovažuj se teď odejít, Imogen. Ještě jsme tady neskončili."

„Trhni si." Vytrhla svou paži z jeho pevného sevření a z očí jí v tu chvíli téměř šlehaly blesky, jak rozzuřená byla. „Až si uvědomíš, jak důležitá pro tebe jsem a co všechno pro tebe dělám, můžeš se přijít omluvit. Budu čekat."

Rázným krokem se vydala pryč, bez toho, aniž by se na Declana jedinkrát otočila. Nejprve se chystala zabouchnout v ložnici a čekat, dokud se skutečně neumoudří a nepřijde za ní, ale nakonec změnila směr chůze a vydala se do jednoho ze spodních pater domu. Přímo do pokoje, který byl zabezpečený tak, aby v něm mohl přebývat James, dokud se nerozhodne, jak s ním naloží.

James Everly. To on byl spouštěčem všech těch trablí, které se za posledních čtyřiadvacet hodin udály. U něj to všechno začalo - tím, že proti němu nedokázala použít svou moc a namísto toho se zhroutila v bolestných křečích. To on v ní zasel semínko pochybností, když prohlásil, že nedostačuje své přezdívce Dcera smrti. A to postupně klíčilo a klíčilo, zatímco na jeho slova stále myslela a tu pomyslnou rostlinu svými řečmi ještě přiživila Carlotta Pinkstoneová. Považovala za správné si svůj vztek vybít na něm. Dostat z něj, proč sem vlastně přišel, zda to má jiný důvod, než jí způsobovat nepříjemnosti.

Sama nevěděla, proč se tehdy večer před Jamesem její dar obrátil proti ní samotné, namísto toho, aby si podrobil jeho, jak to bylo v plánu. Bolest z jejího předchozího zákroku se ještě znásobila a byla téměř nesnesitelná. A ne a ne odejít. Ze všech sil se snažila jí učinit přítrž, obzvlášť když věděla, že v očích Jamese bude vypadat ještě slabší a hloupější, než si zřejmě myslel do té chvíle. Neúspěšně. Jako kdyby se jí smrt v tu chvíli mstila za to, jak Imogen nakládala během posledních měsíců a let s jejím darem.

Každá moc si žádá své oběti, Marlowe.

Hlas Smrti v její hlavě ji dokonale rozhodil. Už to bylo dlouho od chvíle, kdy s ní mluvila naposledy.