Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

24

Několikrát jsem na něj zamrkala v němém úžasu. Dívala jsem se na toho správného Charlese?

,,Já-, Charlesi," vyřkla jsem s napjatým hlasem, oslovením jeho jména se mu úšklebek ze tváře smyl, ,,kdyby nebylo tebe, tak..." Můj hlas mi vypověděl službu, jen při tom, že jsem mu chtěla poděkovat.

,,Já vím, Rio, já vím," zašeptal a mírně se mě usmál. Měl to být nejspíš povzbudivý úsměv, ale já na něm viděla, jak moc vzteku v něm ještě koluje.

,,Děkuju ti za to," vydolovala jsem ze sebe.

,,Za tohle se neděkuje, tohle je naprostá samozřejmost. Nikdy bych nedopustil, aby tohle někomu prošlo. Ani tomu idiotovi z BBC." Z BBC?! Vytřeštila jsem na něj oči.

,,On je od nich?"

,,Už ne, tímhle skončil. Může se rozloučit se vším, co měl, nenechám to jen tak být." To, jak mluvil, mi dodávala podivný adrenalin do žil. Zatínal u toho čelist a při tom mi jemně projížděl konejšivě po koleni. Nevěděla jsem, jestli více kvůli mě, nebo kvůli jemu samotnému.

,,Co kdybych to nechtěla řešit?" zeptala jsem se a už z toho pohledu, který do mě zabodnul, to byla špatná otázka. Skrčil obočí a stiskl mi koleno.

,,A ty to nechceš řešit? Tohle přece nemůžeš nechat jen tak být, Rio. Tenhle člověk si zaslouží shnít někde v díře a ne lítat po světě, jako by se nic nestalo," zněl vytočeně, a taky tak vypadal. Překročila jsem tím něco, co pro něj byla hrana.

,,Jen jsem se na to zeptala, nic víc."

,,Pokud bys to nechtěla řešit, já budu. A zapřísáhnu se o to, že už si v téhle branži nikdy neškrtne, hlavně, aby už ti-, někomu nemohl ublížit." Zírala jsem na něj. Kde se v něm vzalo tolik odvahy?

,,Nemusíš to dělat, Charlesi, fakt. Já-" Ale on mi pořád skákal do řeči. I když mě to obvykle vytáčelo, u něj jsem to chápala. Měl v sobě tolik nevyřčených emocí a mě, mě se moc do mluvení nechtělo.

,,Ne, ne, žádné takové, já to musím udělat. Když jsem ho viděl, co dělal, nemáš ani ponětí, jak moc jsem mu chtěl ublížit. A když jsem zjistil, že to jsi ty... Do prdele. Tolik vzteku jsem naposledy měl v motokárách a to bylo proti tomu jen malý odvar." Bublalo to v něm i v tu chvíli a já na něj jen hleděla a netušila, co na to vyslovit. Jak nejlépe mu říct, že mu z celého srdce děkuju?

Mé oči bloudily po jeho obličeji a zkoumaly každičký centimetr, který v té polo tmě skoro nešel vidět. Na něm jsem viděla to samé. Ale já nemohla dopustit, aby to skončilo špatně, ne opětovně. Musela jsem se poučit z toho všeho, co se stalo.

,,Odvezeš mě prosím na hotel?" vyhrkla jsem se z ničeho nic, abych předešla nutkání se k němu naklonit a spojit naše rty. V mé hlavě se objevily záblesky pocitů, které ve mně vzbuzoval, které ve mně mohl vzbudit. Jak jednoduché by bylo se jen k němu naklonit a udělat věc, o které jsem na sto procent věděla, že bych jí později litovala.

Je to za mnou, je to dávno za mnou, opakovala jsem si v hlavě a snažila se soustředit na něco jiného, než jeho hebké a jemné rty jednu desítku centimetrů od mojí tváře. Na něco jiného, než jeho smaragdové oči.

Má slova ho nejspíš probudila stejně jako mě, proto mi zrakem přejel z okolí rtů a zabodl svůj pohled do mých očí. ,,Jo, jo, rozhodně."

Jeho ruka zmizela z mého kolene a ve vteřině byl na nohách. Chtěla jsem ho napodobit, avšak mé tělo reagovalo jinak, pořád bylo v šoku z toho všeho, co se přihodilo. Nespolupracovalo s mojí myslí a místo toho, abych ladně vstala, se mé ruce zakymácely a nepomohly mi naprosto v ničem.