je 1. září 2020 a jako každý rok začíná škola. Ale pro Davida to nebyl jen takový klasický první zářijový den, protože tento rok nastupuje na gympl. Byl malinko nervózní, ale jeho eleganci a šarm nic nerozhodí. Totiž David byl už od mala trochu jiný, neměl rád ty klukovské kraviny jako bitky v trávě, hraní si na rytíře či vojáky nebo počítačové hry. Jeho zájem směřoval spíše k poznání a klidu, raději trávil čas s dospělými , kdy mohl poslouchat jejich rozmanité dospelácké konverzace a snažil se je imitovat. Tato netradičnost mu zavinila přezdívku "50ti leté dítě", protože pro něj bylo důležitejší získávat vědomosti a prohlubovat své znalosti, místo aby se například hrál s autíčky.
Bohužel si nikdy nenašel nikoho, kdo by sdílel jeho záliby, nebo alespoň nekoho kdo by ho ocenil jako člověka. Neměl moc kamaradů vlastně skoro nikoho, takze doufal že se v nove škole někdo takový najde.
prvni den skoly
David vstoupil do své nové školy a rozhlížel se s úžasem a obdivem nad velikostí této budovy. Všude kolem něj byly stěny, schody a učebny, kterými si bude moci klidně projít. Hledal svou kmenovou učebnu a vešel dovnitř. Téměř všichni už seděli a zbylo jen pár volných míst. David se usadil na prázdnou lavici a čekal, jestli si k němu někdo nepřisedne. Mezitím se rozhlížel po svých spolužácích, s kterými bude trávit následujících 8 let každý den. Další žáci přicházeli a přicházeli, ale zatím si k němu nikdo nepřisedl.
Zazvonil zvonek a David si už pomalu zvykal na to, že bude sedět sám. Ale najednou ve dveřích stál vysoký, blonďák s pohlednou tváří. David nemohl z neho spustit zrak a ten chlapec si sedl vedle Davida. Neznámý blondák se zeptal: "Nejdu pozdě?" a David odpověděl: "Jen o 3,5 sekundy." Oba se zasmáli a čekali, co bude dál. "Jinak já jsem Adam," řekl už známý blondák. "Já jsem David," odpověděl David.
Potom už jen přišla učitelka, která jim řekla pár důležitých věcí na celý školní rok, a mohli odcházet. David byl celou dobu nervózní, ale ne ze školy, naopak byl šťastný, že může být na této škole. Co mu však dělalo obavy, byl Adam. Během celé hodiny se na sebe usmívali a David nemohl přestat přemýšlet o něm. Když se Adam na něj otočil, rychle sklonil hlavu a předstíral, že se dívá na prázdnou dřevěnou lavici.
Byl zmatený a nechápal, co se děje. Proto se rozhodl jít pěšky domů, aby si na cestě vzduchu nacerpal. Navíc, od své nové školy bydlel jen kousek. Cestou přemýšlel o tom, proč byl tak nervózní v přítomnosti Adama. Vždyť se mu vždycky líbily holky a rád si prohlížel časopisy s polonahými ženami, což ho také přitahovalo. Nemohl si představit, že by se mohl cítit přitahován k chlapcům. Snad nemůže jeden blondák změnit všechno. A co by na to řekli jeho rodiče?
S obavami v mysli si pospíšil domů, aby se mohl vyspat a zbavit se všech těch myšlenek. Přemítal o své sexualitě, ale stále odmítal myšlenku, že by mohl být přitahován ke klukum.Byl to pro něj zmatek.
