S drakem na tváři

Kámen úrazu

Já a Nick jsme byli nerozdělitelný pár. Milovali jsme se, podporovali a při těžkých chvílích jsme tu byli pro sebe. Samozřejmě že jsme se hádali, kdo taky ne, ale nikdy to nedošlo tak daleko, aby létaly talíře, nebo jsme se na čas rozešli. I naši kamarádi nám několikrát říkali: To vy spolu budete už navždy. A taky jsme chtěli, ale jednoho dne nadešel kámen úrazu. Na Nickovi dvacátý narozeniny jsem ho vzala na hokej. Jak on ho miloval. Když jsem mu dala ty lístky, byl nadšením bez sebe. Hned se utíkal převléct. Vzal si svůj nejmilejší dres, který na sobě měl nejednu díru. A vyrazili jsme. Sedli jsme si na místa a zápas mohl začít. První třetinu se nic moc nedělo, ale potom přišla druhá. Když hráč s číslem 35 se snažil střelit na branku, tak minul. Trošku to přestřelil a puk vletěl do hlediště. Během sekundy nás s Nickem rozdělila nekonečná dálka. Když puk vletěl do hlediště, zasáhl mu totiž hlavu a na místě byl mrtví. Všude kolem něho byla krev. Byla jsem v šoku a jediné co si pamatuji dále z té noci, je křik nějaké malé holčičky, sirény a hlas muže, který mi řekl: Madam je mi to moc líto. Nemám tušení, jak jsem se dostala domů, ani jak jsem po takovém incidentu vůbec mohla usnout. Ale nějak se mi to povedlo. Ráno jsem čekala, že bude ležet vedle mě a že to celé byl jenom zlý sen. Ale nebyl, byla to realita, se kterou jsem se musela smířit.

Během následujícího týdne jsem se přestěhovala zpět k rodičům a bratrovi. Věděla jsem totiž, že mi ten byt bude moc připomínat Nicka a vzpomínky, které jsme spolu zažily. Po mém přestěhování zpět k rodičům, jsem vůbec nevycházela ven. Byla jsem zlomená a moje srdce taky. Dokonce i mí nejbližší nevěděli, jak mi pomoct. Na jejich otázku: Můžu něco pro tebe udělat? Tak jsem jenom odpověděla: Nech mě prosím o samotě. Ale uvnitř jsem chtěla ať tu zůstanou se mnou.

21. 11. 2016 asi 13 dní poté ¨ nehodě¨ na stadiónu, nadešel pohřeb. Nevěděla jsem, jestli na něj mám vůbec jít, ale přišlo mi sobecké se s ním nejít aspoň na posledy rozloučit. A měla jsem pravdu, neměla jsem tam chodit. Obřad byl totiž frustrující a nejhorší bylo zase vidět jeho rodiče. Samozřejmě že jsem se vinila za jeho smrt. Vždyť kdybych mu nedala ty lístky, tak bychom tam vůbec nešli a Nick by byl stále na živu.