Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

19

I když mě Charlesova přítomnost uklidňovala, nepomohlo to uklidnit mé hlasitě bušící srdce, když před námi zbývalo jen několik schodů. Připadalo mi, že by se mi v tu chvíli hodila jeho konejšivá ruka, která by mě ujistila o tom, že je hned vedle. Stejně tak jak to bylo v Belgii, to by mi přidalo pocit jistoty toho, že tam nejsem sama, že tam je se mnou. Ruka ma začala svrbět, jak moc jsem se k němu chtěla natáhnout a proplést si s ním prsty. Ale chápala jsem, proč by to bylo naprosto špatně, mají tam být jeho přátelé a kdyby se mnou přišel do místnosti ruku v ruce, nemysleli by si, že jsem jen jeho kamarádka. Vzbudilo by to v nich otázky, na které nejsem připravená já ani on.

Nechtěla jsem si lámat hlavu nad tím, proč mi natolik záleží, abych na jeho přátele udělala dobrý první dojem, proč mi tlouklo srdce tak nahlas v jeho přítomnosti, až to bylo skoro nepříjemné. Ne, tohle jsem musela nechat na někdy jindy, nebo nejlépe na nikdy. Byli jsme jen přátelé, nebylo, co řešit.

Každým dalším vykročením vzhůru, jsem lépe slyšela šelest lidských hlasů a tiché zvuky puštěné hudby. Každým krokem ve mně narůstala nervozita, a i když jsem si říkala, že to bude v pořádku, mé tělo na to reagovalo jinak, než jsem potřebovala. Díky bohu, muž vedle mě si nevšiml, jak se mi mírně třesou ruce a jak se jimi snažím uhladit nažehlené záhyby na své sukni. Druhou jsem stiskla tašku s dárkem.

Bylo to málo, ten dárek nebude nikdy stačit.

Jen dýchej, říkala jsem si v hlavě. Nádech a výdech. Nasadila jsem na své tváři úsměv, když se přede mnou zjevila obrovská místnost, která mi ukázala hned několik lidí usazené za kuchyňskou linkou u jídelního stolu. Napravo byl hned obývák s televizí velikou přes půlku zdi, na které byla.

Vše bylo lazeno do krémových barev, do bílé barvy a světle hnědého dřeva. Místnost byla prosklena mnoha okny a pootevřené balkónovými dveřmi do místnosti přicházel studený vzduch, ten pohyboval bílými závěsy, které se mihotaly sem a tam.

Na prohlédnutí celého prostoru jsem měla jen několik vteřin, než mé oči upoutali lidé, kteří ztišili svůj rozhovor s mým a Charlesovým příchodem.

Hned jsem věděla, že jeho přátelé jsou dochvilní a hodně početní. Bylo jich tam okolo desítky a všechny pohledy byly mířené na mě. Ne, že by v nich byl nějaký špatný úsmysl, jen mi připadalo, že jsou na mě zvědaví. Ale ani to mi nepřidávalo na odvaze, která mě opustila s mým příchodem.

Zvedla jsem svou volnou ruku na pozdrav a s červenými tvářemi řekla: ,,Ahoj." Jenomže to bylo hodně rozpačité. Jak jsem se dívala na všechny ty tváře okolo stolu, vypadalo to, že jsou sympatičtí.

Hrklo ve mně, když můj pohled spadl k ženě s tak milým úsměvem na tváři, až to nemohlo být možné. Její tmavě hnědé vlasy ji padaly přes ramena a jako první mě pozdravila nazpátek.

Byla to Charlotte, ta se kterou jsem byla hojně srovnávaná na instagramu. To byla druhá rána, jelikož upomínka toho, co na mě bylo podle lidí špatně, mi hned připomělo, že jsem si vzala špatné oblečení.

Ona naopak vypadala jako ztělesnění elegance. Neměla jsem tušení, jestli na sobě měla šaty, ale i horní polovina oblečení, byla nádherná.

Na sucho jsem polkla a myslela si, že tam budu stát jako solný sloup po celou dobu oslavy. Nebo nejhůře, úplně odejdu. To by nebyl až tak špatný nápad, že? Prostě bych vzala svých pět švestek, předala Charlesovi jeho dárek a s omluvou, že mi je hrozně špatně bych odjela domů. Přímo geniální nápad.

To by mě, ale nemohl předběhnout Charles, který zněl, že je hodně rád, že mě jim může konečně představit. ,,Takže lidi, tohle je Ria." Najednou mi připadalo, že u mě stojí hodně blízko. Skoro se mě jeho ukazující ruka dotkla. ,,A Rio, tohle je moje parta přátel. Nebudu ti je představovat všechny, protože vím, že by bylo těžké si je zapamatovat." Ukázal na ně s úsměvem.