Od té doby, co jsem ho vysvobodil, dělal všechno proto, abychom se z toho místa dostali živí a relativně zdraví, což vyžadovalo neskutečné úsilí, které nebylo tolik jednoduché. Policejní či armádní výcvik na tohle byl krátký, tohle byla skutečná zkouška, kdo přežije. Věděl jsem o přítomnosti parazita, věděl jsem, kde přesně se nachází v mém těle, a jak si svými chapadly buduje cestu mým tělem, avšak jsem se ho snažil potlačovat, co nejvíce to šlo, odmítal jsem se mu poddat, tím více jsem se cítil neskutečně vyčerpaný, a stálo mě to veškteré fyzické a psychické úsilí, ale musel jsem zůstávat silný už jen proto, že Ashley byla více vystrašená než já sám. Právě v tomhle ohledu nám Luis neskutečně pomohl, ze začátku mně, protože věděl informace, které jsem potřeboval zjistit, a poté ještě později, první relativně normální člověk, nevykazoval žádné známky agrese jako měli vesničané. A proto se s ním dalo relativně mluvit o tom, co se tady děje, prozradil mi, že se nachází v kostele, kousek od vesnice. Tam ji drží a čekají na další rozkazy. Poté, co se dostal ven, utekl někam neznámo kam, měl jsem takový pocit, že jsem ho neviděl naposledy. Při hlášení své polohy jsem se o něm jen tak zmínil
Hamigen se to moc nezdálo, avšak prohlásila, že o něm něco zjistí, a skutečně, byl najatý, aby pracoval v laboratořích pod Umbrelou, té jediné společnosti, která může i za incident v Raccon city. Tehdy jsem k němu cítil neskutečnou nenávist, proto zbaběle utekl, aniž by přijal zodpovědnost. Čert ví, co tam všechno zkoumali, a co jsem měl v těle. Později jsem po vesnici nacházel různé útržky, které měly charakterizovat parazita Plagas, všichni tady byli tímto infikovaní, vymysleli novou upravenou verzi, která by byla schopná donutit hostitele dělat všechno, co ona potřebuje k přežití. Někteří takové štěstí neměli a jejich krev nebyla dostatečně vhodná či tolerovaná, aby se mohla parazitova verze dostatečně vyvinout, a proto zmutoval do toho, co se nacházelo ve vesnici, jen já a Ashley jsme byli dokonalými hostiteli, u kterých se povedlo, co chtěli. Litoval toho, čeho byl svědkem a na čem spolupracoval, snažil se nám pomoct, jak nejvíce mohl, řekl, že potřebuje trochu více času, ale pomůže nám se ho zbavit, když je ještě relativně v zárodku. Jde se ho zbavit, ale vyžaduje to chirurgický zákrok a potřebné vybavení. ,,Věř mi, jsme na stejné lodi." Odhrnul si kousek níž tričko a přes jeho celou hruď se táhla jizva.
Nějak to jinak nekomentoval, a trochu se vzdálil. ,,Věříš mi? Leone?" Člověku, který spolupracoval na tomto svinstvu pod korporací, kterou jsem už od svých necelých dvaceti let nenáviděl? Věřil jsem mu, možná až moc, a proto mě neskutečně sebralo všechno, co se dělo dál, jak nasadil vlastní život jen proto, aby nám přidal čas na únik. Chtěl jsem, aby odešel s námi, aby mohl začít znova svůj život, aniž by se obával toho, že mu někdo dýchá za krk, jenže pokaždé někam zmizel, na chvíli přišel a zase zmizel, byl pomalu jako kouř z cigaret, které mě pronásledovaly skoro všude, kam jsem přišel. Jednou se takto zjevil krátce potom, co jsem znova cítil přítomnost toho, co jsem se snažil co nejvíce potlačit, jako největší slaboch jsem se nechal přemoct svým tělem a padl jsem před ním na kolena s tím, že jsem se dusil kašlem, který končil vykašláním krve - které nebylo málo. Nechutná pachuť v ústech zůstávala i dlouho poté. ,,Sancho." Kolikrát jsem mu opakoval, aby mi neříkal tímto oslovením, moje španělština nepatřila mezi nejlepší, ale tak nějak jsem tušil, co tím chce vyjádřit. ,,Parazit se vylíhl, počkej něco mám." Skutečně.
Menší dóza, ve které se nacházelo cosi, mezitím, co se moje mysl snažila vzpamatovat ze šoku, že jsem vykašlal krev, na nic nečekal, vzal mou ruku a cítil jsem, jak se maličká ostrá jehla propíchla kůží. Žlutá tekutina zmizela z injekce a on zbytek odhodil kamsi pryč, sebral jsem poslední zbytky síly, vyskočil na nohy a jeho tělo přišpendlil na nedalekou zeď. ,,Ou, v klidu!" Zvedl ruce přesně v gestu, jakým se vzdával, na tváři se mu ukázal jeho oblíbený úšklebek, se kterým mě dokázal vždycky víc nasrat než obvykle. ,,Zabralo to nějak rychle." Zasmál se a jednou rukou si prohrábl delší vlasy, víc jsem ho natiskl na zeď. ,,Co jsi mi dal?" Byl jsem v takové agonii, že jsem si neuvědomoval změny, které moje tělo dělalo, alespoň tedy takové, že černá infekce zmizela a byl jsem zase na chvíli normální. Bez jediný odpovědi se podíval směrem dolů na moje ruce, a to bylo gesto, které jsem po něm zopakoval, povolil jsem stisk a fascinován jsem si prohlížel paže bez jediných známek infekce. ,,Je jich tam ještě pár pro señorita." Vždycky měl takovou tendenci pohledem sledovat něco, co najednou bylo důležitější než cokoliv jiného, a právě to teď dělá. Opět.
