1.kapitola
Když jednoho dne přiletěla pozvánka na kdysi neuskutečněné rande
Stojím uprostřed lokálu a nedokážu se zorientovat. Chvíli se jenom bezradně rozhlížím, pak zase točím kolem osy, aby mi snad něco za zády neuniklo.
Něco?
Ne, ne! Kdepak.
Někdo.
Ale ne jen tak "někdo"!
Výjimečné stvoření, které jsem kdysi obdivoval, až se mi z toho dodnes tají dech. První zamilovanost prostě zůstane tou první, jedinečnou a nezapomenutelnou už navěky.
V dlani svírám malý papírek s krátkým dopisem. Je v něm jenom datum, čas a místo, kde bychom se mohli po skoro dvaceti letech potkat, s poznámkou, že on tam bude na „tuty" a už záleží jenom na mně, jestli já taky.
Když mi to psaní včera odpoledne po návratu z práce předala máma, která se u mě pravidelně stavuje, přestal jsem dýchat, zastavilo se mi srdce a mozek odmítal na několik dlouhých sekund pracovat úplně. Zprvu jsem nebyl schopný ani číst. Hned mi došlo, kdo ten vzkaz poslal. Dorazil na moji starou adresu. K mámě, do mého bývalého domova. Přelousknout a pochopit těch pár slůvek mi trvalo zhruba půl hodiny. Celou tu námahu jsem vykonal strnule stojící u kuchyňského baru a jen tak matně si vybavuju, že se mě snad i máti zeptala, jestli mi není špatně.
Vůbec netuším, zda jsem odpověděl a pokud ano, tak co.
Ale to je celkem jedno. Do smrti nezapomenu na střídavé přívaly mrazu a horka, které mnou projížděly sem a tam.
Byly naprosto identické s těmi, které si pamatuju z dob, kdy jsem "HO" viděl naposledy.
"HO" se jmenuje Honza.
Honzíček, Jeníček, Jenda, Honzin ... a spoustu dalších jiných líbezných oslovení bych ze slovníku vyšťáral, ale on zbožňoval přezdívku, kterou jsem mohl používat jenom já. Byla naší tajnou smluvenou. První z bodů, které mi dávaly pocit výjimečnosti a já se do něho díky nim postupně, pozvolna, ale jistě... Na konci našeho přátelství zamiloval.
Říkal jsem mu Žralok. To jsou totiž jediná zvířata, kterých se bál, měl z nich respekt, a přitom hrozně moc toužil po dobrodružném potápění mezi tyto fascinující pravěké tvory.
Nikdo jiný neznal jeho strach a souběžnou touhu po jejich blízkosti. Což lákalo a dráždilo zase mě. A to od okamžiku, kdy se mi takhle začal svěřovat. Sice sporadicky, ale už na základce.
S nástupem na druhý stupeň se pár menších tříd spojilo, abychom základní vzdělání dokončili už jako větší skupiny.
Naneštěstí byl proces slučování doprovázen zahajovacím společným táborem, na němž jsme se měli všichni seznámit, poznat a přirozeně si najít v nově příchozích další kamarády.
Pro mě noční můra nejvyšší řádu. Jakožto totálně nespolečenský, netýmový a od první třídy odsouzený k roli outsidera, jsem byl vyhlášeným lákadlem všech šikanistů ze širokého i dalekého okolí. Podporoval to i fakt, že jsem ve všech odhledech byl vývojově o pár kroků za vrstevníky.
Táborové soustředění započalo, a navzdory protestům jsem se musel zúčastnit taky.
Hned s úvodním západem slunce se rozpoutalo peklo kanadské noci, kterou většinou bez úhony přečkají jenom ti, co ji organizují.
A mezi ně jsem nikdy nepatřil.
Plachta mého stanu letěla mezi větvě sousedních keřů jako první. Dlouho jsem se neodvažoval ani pohnout, a proto jsem promoknul ze všech nejvíc. Jak už to tak bývá, nakloněno mi totiž nebylo ani nebe. Průtrž mračen a silný dlouhotrvající déšť se přihnal zrovna ve chvíli, kdy jsem se opovážil vylézt z pod lehátka a snažil se vecpat svoje tenké tělíčko alespoň do spacáku, kde jsem se chtěl trochu schovat před útoky ponižovánílačných spolužáků. Jejich druhá vlna se při návratu z tažení po zbytku tábořiště ještě chtěla na závěr pobavit trýzněním toho neubožejšího.
