Střípky fantazie

Jednorožec a věčnost

Bříškem palce pohladila Athalis téměř průsvitný přívěsek. I kdyby ho byla tiskla v dlani celé minuty, hodiny, stále by ji fidelit, z nějž byl vyřezaný, příjemně chladil. Mohla by jej zkusit držet celé roky...

Nehtem objela jednotlivé pramínky hřívy a potom roh. Smutný úsměv jí stočil koutky úst vzhůru. Tolik peněz Finn za ten materiál utratil. Drobného jednorožce pak vyrobil sám. Dbal na to, aby mu dal co nejvíce detailů, ačkoli výsledná figurka nebyla větší než palec. Nemusel pro Athalis obětovat tolik, jak mu nezapomněla mezi díky zopakovat. A Finn mávl rukou, zasmál se a pravil: „Musíš na mě přece mít nějakou pořádnou vzpomínku."

Měl pravdu. Byl moudrý, tenhle příslušník smrtelné rasy, moudřejší než někteří elfové z Athalisina lesa. Už si nedovedla ani pořádně vzpomenout na to, jak jeho smích zněl. Ovšem obraz jeho snědé dlaně, svírající figurku jednorožce zbarvenou jako podzimní mlha, si dokázala v mysli vyvolat i po dlouhých desetiletích.

Zrak se jí rozmazal, a tak vzhlédla, aby vyhnala slzy z očí. Co se vlastně za tu dobu změnilo v Sharwenhamu? Cesty dláždily ty stejné kostky z bílého kamene, stejný potok sem přiváděl pitnou vodu, dřevěné domy v korunách stromů měly stejné obyvatele, stejní lidé provozovali obchody a obsluhovali stejné zákazníky. Snad ty stromy o trochu povyrostly, ale to se sotva dalo vnímat, když se na ně jeden díval celá léta těma stejnýma očima. Bylo to všechno k uzoufání stejné, také Athalis byla stejná, svázaná s tímto místem a touto tváří. Finn se zatím – se slibem, že na ni do smrti nezapomene – vrátil na jih, do své země za Smaragdovým mořem. Prožil jistě plný a dobrodružný život, a pokud nějakým zázrakem ještě neskončil, nejspíše brzy měl.

Jak asi vypadal ve stáří? Kdy prořídly a zešedly ty jeho havraní kadeře? Ztratila se někdy veselá jiskra z jeho očí? Athalis na takové věci myslela nerada; jen jí připomínaly, že si svého smrtelného milovaného pamatuje pouze jako shrnutí pár obrazů, jež do sebe přesně nezapadají. Ovšem někdy se těm úvahám neubránila.

Pamatoval si Finn ji také v podobě jednotlivých střípků, nebo měl ucelenější představu? Tvrdil jí, že na lidi dobrou paměť nemá, ale zároveň na ni často pěl chválu, jak je výjimečná... Takže co z toho mohla být pravda?

Mohl také přehánět. Třeba ho okouzlila jen krátce, jako se to smrtelným mužům v přítomnosti elfských žen dělo. A když se vrátil do své země, usadil se s ženou svého druhu, měli děti, zestárli společně... zatímco Athalis zůstala v neměnném Sharwenhamu jako knihovnice. Stejná jako předtím, než se poznali, bohatší však o pár sladkých vzpomínek, jež v dlouhých chvílích hořkly.

Nežárlila, nezáviděla. Jen jí bylo smutno, kdykoli si uvědomila, s jakou úlohou ji její nesmrtelnost svázala.

Vánek k ní donesl veselé hlasy. Rozhlédla se po ulici znovu a zrak jí padl na Gelenu a Themina, po celém lese známý manželský pár. Kráčeli po cestě jejím směrem v živé konverzaci, mezi níž ukusovali z letních jablek. Vypadali šťastně, a proč by také ne? Měli před sebou vyhlídku na věčnost po boku milované osoby. Athalis si připadala se svým problémem neskutečně sama.

Jenže další slzy už se nedostavily. Místo nich přišel úsměv. Odhodlaně sevřela přívěsek ve tvaru jednorožce v pěsti. Muselo skutečně jít o problém? Samozřejmě tu mohla zůstat sedět a ještě staletí se litovat, stejně jako tu před Finnovým příchodem staletí seděla a nudila se. Ale může to být i jinak. Může se pokusit vydat přes Smaragdové moře sama. Jižní země jsou velké, nicméně ona má nekonečný čas na to, ptát se po bývalém lovci jednorožců, jenž během své poslední cesty do říše elfů naprosto změnil názor na vše živé... Někdo se přece o Finnovi dozvědět musel.

Cítil někdy nějaký elf totéž, co v tu chvíli Athalis? Nutkání něco změnit, vydat se na cestu, pocit, že klidně neusne, dokud mu nebude známo, co se přesně stalo... I dozvědět se o tragédii či skončit se zlomeným srdcem by bylo lepší než žít v nevědomosti. A také tu byla radost z prostého rozhodnutí. Ostatní si možná budou říkat, že je šílená. Kdo to kdy viděl, aby příslušníci nesmrtelných ras cestovali? Proto jim koneckonců Stvořitelé nesmrtelnost nadělili, aby mohli své domovy věčně opatrovat. Cestování se v jejich případě dalo brát téměř za rouhání. Ale Athalis se taková možnost vlastně zamlouvala. Jen ať si ostatní o její opovážlivosti špitají. Pokud se zprávy o ní dostanou k někomu stejně smýšlejícímu, třeba ho inspirují k podobnému kroku.

A za spoustu let se možná objeví podobný pár jako ona a Finn. A až pro jeho smrtelnou polovinu nastane čas vrátit se domů, bude ta nesmrtelná moct setřást z ramen tisíciletí tradic, láskyplně se usmát a říct: „Pojedu s tebou."