Strážci Země

62.Připadám si jako pohřební služba

Ani ne za den a půl dorázíme na místo. Stanovila jsem rychlé tempo, jelikož jsem se tam chtěla dostat co nejrychleji. Cestou jsme narazili na pár nestvůr, které jsme zlikvidovali bez sebemenšího zaváhání. Dojdu na ten až moc dobře známý palouček a trochu musím zaklonit hlavu, abych viděla až na korunu dvou propletených vrb. Vyrostly. A to dost. Jsou to teprve dva roky, tak jaktože už o tolik porostly? Nedá mi to na rozum, ale moc se tím nezaobírám. Tenhle pohled znovu otevře mé staré rány. Slíbila jsem si, že nebudu brečet. Nesmím. Nechci. Už jsem toho naplakala dost. Místo toho jen zatnu pěsti a obdivuju, jak vrby a květiny kolem krásně kvetou. A zvlášť ty kolem hrobů mých rodičů. Polknu a ohlédnu se na ostatní, kteří, unavení z cesty a vývoji událostí, si vyčerpaně lehají do trávy a nechávají se od vodních Strážců občerstvovat. Když se tak dívám na potůčky vody stékající do Daltonových úst, napadne mě znepokojivá myšlenka."Neměla by být Angie pohřbená...ehm...ve vodě?" zeptám se. Vykulí se na mě mnoho párů očí. Avšak jenom vodní Strážci vypadají až moc klidně. Tedy tak klidně, jak jen to lze v téhle situaci nazvat. Tázavě na ně pohlédnu. Jako první se nadechne Tamara. "My...bavili jsme se o..."odkašle si a smutně svraští obočí. "O naší smrti." Zpozoruje můj šokovaný pohled a rychle dodá: "Bylo to dávno. Říkala...říkala, že měla svůj smrtelný život ráda a že by byla ráda pohřbená jako člověk, když už tak nemůže plně žít." To mě překvapí. Nejenže si povídali o smrti, ale i plánovali, jak a kde chcou být pohřbeni. Z toho, co řekla Tamara to vyznělo, jako by Angie nechtěla být Strážkyní. Nikdy bych to do ní neřekla. Nastane trapné ticho. Kdybychom byli ve filmu, klidně by do pozadí mohli dát zvuk šumícího rákosí a rosniček, zatímco kolem nás by vítr odfoukával kuličku suchého křoví. Ticho prolomí teprve Nathan. "Pak bychom měli její vůli respektovat. Nic jiného pro ni už udělat nemůžeme." Smutně sklopím oči a potlačím slzy. Už chci vykopat jámu, ale přeruší mě další hlas: "A Daniel? Jak chtěl být on pohřben?" Amandin zničený hlas mi drásá sluch. Mluví s takovým žalem, že by nad ní musel zlomit hůl každý. Tamara sebou cukne a nervózne odpoví: " On...chtěl být pohřben v Botnickém zálivu." Vzpomenu si na hodiny zeměpisu a vzpomenu si, že Botnický záliv leží na severu Evropy mezi Švédskem a Finskem. Proč zrovna tam, to už nikdo neřekl. Amanda jen dál nepřítomně hledí do dálky a hladí po vlasech chladné Danielovo tělo. Jak jí můžu pomoct, když se sama cítím hrozně? Natáhnu ruku a země opodál mých rodičů se propadne a vytvoří dostatečně dlouhý a hluboký obdélník. Mám chuť se hořce zasmát. Tak jsem tu zase. A zase někoho pohřbívám. Podívám se na Thundera, který nese Angie v náručí a Nataša kráčící vedle něho. Nataša si klekne a Thunder se vznese do vzduchu a sníží se do otvoru, kde jemně položí Angie na vlhkou půdu. Znovu se postaví na pevnou zem a odstoupí. Strážci zaujmou svá místa v kruhu a chytnou se za ruce. Amanda ke mně nakloní hlavu. "Předtím tě pohřbívala ona a teď ty ji."řekne hořce. Zatnu zuby a snažím se na to nemyslet. Snažím se nemyslet na to, kolik lidí a zvířat přišlo o život spolu s Danielem a Angie.Snažím se myslet na to, že jsem zabila Xandlera a vše zase bude dobré. Strážci začnou zpívat píseň. Zprvu neznám slova, tudíž se zasekávám, ale postupně tomu přicházím na kloub. A potom všichni jako jeden vytáhnou své dýky a říznou se do jedné dlaně a následně i do druhé a znovu se chytají za ruce. Přitom nepřestávají zpívat. Urputně se nutím k tomu, abych se hystericky nerozbrečela. Bohužel mi ani trochu nepomáhá, když všichni ostatní pláčou. A když myslím všichni, tak opravdu všichni. I Thunderovi po tváři stékají slzy, ale jeho výraz připomíná sochu. Ne, vybrečím se, až budu sama. Až mě znovu zanechají mým povinnostem. Ale teď ne. Všimnu si, že ostatní jí posílají dary ze svých živlů, třebaže to jsou pouhé obrazy. Píseň skončí a Strážci chodí a vzdávají poslední sbohem Angelice. Jasper s obličejem mléčně bílým se natáhne dovnitř a položí na její hruď její křišťálově modrou palici. Dojdu k ní a hodím do hrobu čistě žlutou růži, kterou si vykouzlím v ruce. Říká se, že žlutá růže značí lásku. Pohlédnu na ostatní. Pochmurně přikývnou a já jámu zasypu hlínou mávnutím ruky.A tu mě napadne šílená věc. Možná to nebude fungovat, ale za pokus to stojí. natáhnu ruku před sebe a urputně se soustředím na Angiin hrob. Dlouho se nic neděje, až mi to přivodí pocit zklamání, dokud z mé ruky nevystřelí tenké pramínky světlounce zeleného dýmu a nevydají se směrem k mojí mrtvé kamarádce. Mlha obalí celou jámu jako kupole a když zmizí, zůstane tam jen spirálovitě a nepravidelně stočený čistě modrý křišťálovitý kámen tyčící se do výšky, trochu připomínající vlny. Skalice modrá, naskočí mi ihned v hlavě. Všichni na mě užasle hledí. Zamžikám, abych zahnala slzy. "To jen aby...aby u sebe měla aspoň kousek něčeho, co připomíná moře." řeknu rozechvěle. Uznale pokývají hlavou a vzdají jí poslední úctu. Včetně mě. Naposledy pohladím zasypané místo a už se v podobě černého koně zase vydávám pryč na východ, za Danielovým pohřbem a snažím se zahnat příval slz.

Už ani nevím, jak dlouho to trvalo. Asi šest, sedm dní...? Přestala jsem to počítat. Utápěla jsem se ve svých vlastních myšlenkách, že jsem ani nevnímala svoje okolí, dokonce ani únavu. Když jsme konečně dorazili na břeh Botnického zálivu ve Finsku, kamennatém břehu obklopeném lesy, Vodní Strážci nás uzavřeli do bublin, abychom se mohli ponořit hlouběji do vody. Moos si plácal ostnatou dlouhou černou ploutví, která hrubě kontrastovala s jeho bílými vlasy a Voltova zlatá ploutev vrhala na vodu světelné odstíny. Když Daniela připraví a ukotví ke dnu porostem chaluch a korálů, ve svých vzduchovým bublinách začneme zpívat. Znovu potlačuju slzy. U vodních Strážců lze těžko poznat, zda pláčou, jelikož se to všechno ztrácí, když jsme pod vodou. Já každopádně umíněně držím zuby zatnuté a když přijde vzdání posledního uznání, bezmyšlenkovitě Daniela políbím na čelo. Amanda se na mě znaveně podívá, ale nevypadá, že by jí to nějak vadilo. Sama se k němu ve své bublině připlácá a políbí ho na rty. Celá se třese a já ji obejmu kolem ramen, načež mi zaboří obličej do ramene. Je to za náma. Pohřeb skončil. Vzdali jsme jim úctu a spoustu slz. Teď je čas jít.

Možná trošku morbidní kapitola, ale co se dá dělat :/

Tak piště, jaký máte názor a příště už to ukončím, bude poslední kapitola :)