Strážci Země

62.Připadám si jako pohřební služba

Z těch chvíli už si pamatuju jen krátké úseky a skrz mlhu slz ještě nejasné. Vzpomínám si, že vodní Strážci splachovali prach a menší sutiny do kanálů, zemní Strážci odklízeli sutiny a hledali pod troskami zraněné. Jedno ale bylo jasné. Nemohli jsme přímo zasahovat do lisdkých životů. Nebo aspoň né víc, než už jsme udělali. Ostatně, jakmile byl kouzelný prsten zničen, tak vyvolané nestvůry zmizely s ním. Tím pádem vymizeli i všichni Seregalové. Zanedlouho do ulic začaly vjíždět sanitky, pohřební služby, další vojáci a stavebníci.My jsme se vytratili. Já vím, je to od nás sobecké si takhle přijít, rozbombardovat celé město a zase odejít, ale takhle to prostě je. Už tak nás spousta lidí viděla při boji a to nemluvím ani o nestvůrách. Pamatuju si, že jsem bezmyšlenkovitě poslala zase všechny lesní zvířata ven z města, co nenápadně samozřejmě a mazlíčci si měli najít domov. Víc jsme udělat nemohli.Abych ale řekla pravdu, smrtelníci byli ti poslední, kdo mě trápili.Možná si o mě řeknete, že mám srdce z kamene, když tady umírali nevinní lidé, ženy, děti...ale já jsem více truchlila nad padlými zvířaty. Všechny jsem je povolala do boje já. Nemůžu říct, že bych smrtelníky nelitovala, ale ta zvířata byla z mojí říše. Moji druzi. Proto jsem se jako v ošklivé noční můře snažila léčit všechna zraněná zvířata, ale musela jsem to provádět normálními metodami, jelikož nikde v okolí nebyl velký prostor s volnou přírodou, ze které bych vzala energii.Vzpomínám si na Jasperův nepřítomný pohled, který upíral do dálky, zatímco se mu Angie v náruči houpala jako hadrová panenka s tváří bledší než kdykoli předtím prorostlé kořeny tmavé zaschlé krve. Amandu po celou dobu někdo podpíral, aby se v záchvatu hysterií a žalu nezhroutila. A já? Já jsem jen nepřítomně hleděla do země a po tvářích se mi kutálely slzy. A nebyla jsem sama. Nikdo už neměl náladu mluvit víc, než bylo potřeba a ti nejstatečnější vydrželi jen s utrápeným a zmučeným výrazem ve tváři. Ostatní plakali. Teď sedím opřená o vrásčitý kmen stromu a hledím na oblohu. Slunce se ukládá ke spánku rudé. Přes den bylo prolita krev. Spousta krve. Zatím jsem ze sebe ještě nesmyla pot, krev a pach kouře, jenž na mě ulpěl.Dalton a Nathan, patřící mezi ty silnější jedince, skládají na obrovskou hromadu vykouzlené dřevo a následně doprostřed hodí mrtvé tělo Xandlera. Nikdo nad ním nebude truchlit. Pootočím hlavu a spatřím Amandu, čerstvě vykoupanou, jak oplachuje Danielovi obličej vodou. Při tom jí samotné tečou po tváři slzy a ona se pořád kouše do rtu, aby to nějak zastavila, ale i přesto, že si ho už rozkousla, jí pořád slzy nezastavitelně linou po tvářích. Zatřese se mi spodní ret. Ne. Nebreč. vynadám si.Už žádné slzy. Takhle to prostě chodí.Lidé umírají. Tohle mi jednou řekl Dalton. Měl pravdu, ale my nejsme jen tak obyčejní lidé. Brandon lhostejně přistoupí ke Xandlerovu tělu a luskne prsty. Vyletí malá jiskřička a vzápětí už plameny pohlcují dřevo i Xandlerovo bídné tělo. Navrhovala jsem, aby toho tyrana nechali mě. Chtěla jsem jeho tělo předhodit vlkům, kojotům a šakalům, ale oni to zamítli. On by si ani to nezasloužil. Možná bylo až moc šlechtené zabít ho tak brzo a rychle. Jenže se nedalo nic dělat. Kdybych to neudělala, válka o Washington by zřejmě ještě pokračovala. Snažím se myslet na něco jiného, než na ten okamžik, kdy kulka proletěla Angiinou lebkou. Jenže to nemůžu dostat z mysli. Pořád si ten okamžik přehrávám dokola. Kousnu se do ruky, abych potlačila další slzy. Z ranek po špičácích vytečou tenké potůčky krve. Roztrpčeně zavrčím. Copak už krveprolití nebylo dost?! Poklepávám si prsty o koleno, křupu si klouby, cokoliv, jen abych na to nemusela myslet. Abych nemusela myslet na to, že už nikdy neuslyším Angiin laskavý hlas, už nikdy neuvidím Amandu spočívající v Danielově hřejivém náručí, už nikdy se nepodívám do těch očích barvy neprozkoumaných hlubin a naopak do očí barvy mělčin Sargasového moře. Nikdy už se kolem mě neobtočí ty tenké drobné ručičky a už si nikdy nepoklepu souhlasně na Danielovo tvrdé rameno. Už nikdy...Nedokážu to...nedokážu...Nanovo se rozvzlykám a zabořím obličej do dlaní. Někdo se dotkne mého ramene. Vzhlédnu a střetnu se s Lilithinýma bílýma očima. Ty oči mě vždy fascinovaly a uhrančovaly. A ani teď to není výjimka. Taky už se umyla a rovné blond vlasy jí rámujou obličej jako svatozář. "Chci-chci být sama...prosím."šeptnu. Nesouhlasně zamlaská."Neitiri...potřebuješ si s někým promluvit.Už...už jsem mluvila s Amandou a...je na tom zle.Přestaň se utápět v samotě." Zavrtím hlavou a popotáhnu. "Tady není o čem mluvit."konstatuju. Smutně se na mě podívá. "Obětovala se za tebe?"zeptá se opatrně. Dlouho mlčím. Doufala jsem, že mi tuhle otázku nikdo nepoloží. "Ano." vydechnu. "Já-já jí nemohla pomoct. Nedokázala jsem ji zastavit. Byla jsem uvězněná v ohni a ..." nedokončím to. Lilith na mě soucitně hledí, ale nic neřekne.Za to jsem jí vdečná.Nechci mluvit.Místo toho se zaměřím na současný cíl. Plán je : spálit Xandlerovo tělo, pohřbít Angie v severní Americe a pohřbít Daniela v Evropě. Vybírání místa bylo na mě, Thunderovi a Nataše.Nikoho z nás ale nic nenapadlo a tak jsem navrhla, že... že by mohla ležet vedle mých rodičů.Nastalo dlouhé ticho, ale nakonec všichni souhlasili. Lilith se po mě natáhne a obejme mě. Zabořím obličej do jejího kostnatého ramene a nechám se utěšovat. "Neitiri...?" ozve se důvěrně známý hlas. Zvednu hlavu a střetnu se s Thunderovým ustarným a strhaným obličejem. Stříbrné oči zastřené slzami na mě vyčkávavě hledí. Lilith to naštěstí pochopí. "Já...nechám vás o samotě." vstane a ještě se na nás otočí. "Za chvíli vyrážíme. Angie ponese Jasper..." Přikývnu. Je mi jasné, že k ní nikoho jiného už nepustí. Uvědomuju si, jak to musí být těžké. Sotva Thunder s Natašou a Angie našli mě a narychlo mě vycvičili, znovu musejí vyrážet na pátrací akci, která bude trvat bůhví jak dlouho. Společně se mnou. Další zanedbávání Severní Ameriky. Thunder se vedle mě ztěžka posadí. Zaujatě hledím do plamenů, jak hladově pohlcují Xandlerovo tělo. Ucítím na sobě jeho pohled a otočím se na něho. Trhnu sebou, když zjistím, jakým způsobem se na mě dívá. Jako kdyby mi viděl až do mojí duše. Jako kdyby přesně věděl, na co myslím. No, ono přece jenom není tak těžké to uhodnout."Přestaň se tím trápit." promluví zničeho nic. Ztrápeně si povzdechnu. To se lehčeji řekne, než udělá. Rezignovaně zavrtím hlavou. "Jak-jak můžeš říct, abych se tím netrápila? Umřela mi kamarádka! Jedna z nás!" zavře oči a skloní hlavu. Nevěřícne vrtím hlavou."Zemřeli dva Strážci a ty jsi tak klidný..."šeptám. Vzhlédne a v jeho stříbrných očích se převaluje netrpělivost. "Myslíš, že nejsem smutný? Myslíš si, že nemám chuť se rozbrečet jako malé děcko? Jo, moc rád bych to udělal, ale zůstávám silný...kvůli tobě!Ty potřebuješ oporu.Koukni se na sebe." Přejede mě od hlavy až k patě."Tebe to úplně vyřídilo." Nejraději bych se po něm ohnala a přiletěla by mu zleva zprava, ale uvědomím si, že má pravdu. I přesto, že jsem sama zabila Xandlera, smrt kamarádky mě zničila. Připadám si, jako kdybych se znovu ocitla v ten den, kdy zemřeli mí rodiče. Jenže tehdy jsem se postavila na vlastní nohy. A teď? Už se mi stalo příliš mnoho, abych to všechno unesla. Stala se ze mě troska na pokraji psychického zhroucení. Tolik mrtvých...Když na to pomyslím, chce se mi zvracet. Opět se roztřesu jako rákosí ohýbané větrem a na vlažnou trávu dopadne další slaná kapka z několika hektolitrů jiných. Silná paže se mi obtočí kolem pasu a přitáhne si mě na pevnou hruď. "Jsem tady s tebou." pošeptá mi do vlasů. Obtočím mu paže kolem krku a zabořím mu hlavu do hrudi. Hladí mě po zádech a vůbec mu nevadí, že ho zašpiním zaschlou krví a špínou. Dotknu se jeho čelisti a vzhlédnu. Přejíždím po linii jeho lícní kosti a přesunu se k hladkým rtům. Nepatrně mu zacukají koutky."Utěšuje tě to?"zamumlá. Vážně přikývnu a jemě ho políbím.Cítím jak se mu napjaly všehcny svaly v těle a zachvěl se. Když se ode mě odtrhne, ještě dodá:"Pak pokračuj." Byť je to nemožné, trošičku se pousměju a opřu si o něho čelo."Je čas!"křikne na nás Erikův hlas. Neochotně se vyprostím z Thunderova objetí a vrávoravě vstanu. Jsem plně rozhodnutá se znovu nerobrečet. Už jsem ronila dost slz. Je čas být oporou ostatním, když oni byli po celou dobu oporou mě.Natáhnu k němu ruku a on se na mě hrdě pousměje. Trochu si proklepe křídla a protáhne nohy. Fascinovaně na něho zírám a užívám si té chvíle, kdy aspoň na chviličku dokážu zapomenout na okolní svět. Bohužel mě z transu vytrhne šum a brebentění a já se bez váhání přeměním na černou klisnu. Možná vám to bude znít trochu morbidně, ale černá mi v tuto chvíli připadá více než příhodná. Vlastně ta barva vyjadřuje moje pocity. Všude je černo, prázdnota, mé štěstí se rozsypalo do prachu. Ale i přesto v mém životě ještě přežívají lidé, na kterých mi záleží a nepřežila bych, kdybych je ztratila.Když se nad tím zamyslím, všichni se stali mou rodinou. Mezi nimi se vždy budu cítit, že právě k nim patřím. V mém dřívějším životě mi něco chybělo. Teď už jsem na to přišla. Nikdo mě nemohl pořádně pochopit, ani se mnou sdílet obavy a všechno ostatní.Jen Alisa se držela. Při vpomínce na ni mě rozbolí už tak dost zničené, několikrát zlomené a zakrvácené srdce. Možná jsem k ní neměla být tak tvrdá...Přece jenom mě znala ze všech nejdéle a byla jediná, kdo mě vázal k normálnímu životu. Jenže ten je pryč. Rozplynul se, když přišla na návštěvu Hydra a zapálila si útulný ohýnek v podobě mého domova, plus jako bonus dostala mé rodiče. Na můj hřbet se pomalu a unaveně vyškrábe Fleur, jenž ztratila všechen smysl pro dokonalý úsměv a chihňání. Zařehtám a ona jen nevzrušeně vzhlédne a chytne se mé hřívy.Rozhlédnu se po ostatních. Ačkoliv bych si nejraději vyhrabala noru, zalezla do ní a zůstala tam až do zimy, načež bych se uložila do zimního spánku, skupinu mám vést já. Jen já si přesně pamatuju, kde jsou pohřbení mí rodiče. Když všichni nějak naleznou dopravu, rozběhnu se a pak už mě nic nezastaví. Skučivý vítr mě šlehá do očí, sviští mi kolem uší a pohrává si s mou hřívou jako se záclonou.