Nový nával bolesti trhnul Rebou, až se jí zamotala hlava.
Škubla s provazy, které svazovaly její tělo, ovázané okolo jejího
břicha a přivázané k vertikální trubce, která byla přišroubovaná
k zemi a stropu, uprostřed malé místnosti. Její zápěstí byla vpředu
připevněna a její kotníky svázané
Uvědomila si, že si zdřímla a okamžitě ji přemohl strach.
Už pochopila, že se ji ten muž chystá zabít. Kousek po kousku,
jedno zranění po druhém. Nesnažil se ji zabít a nezajímal se o sex.
Chtěl jenom její bolest.
Musím zůstat vzhůru, pomyslela si. Musím se odtud dostat.
Jestli znovu usnu, zemřu.
I přesto, že bylo v místnosti horko, na těle pociťovala chladný
pot. Pohlédla dolů, zroutila se, a spatřila, že na podlaze z tvrdého
dřeva stojí bosá. Podlaha kolem nich byla zalepená skvrnami suché
krve, jednoznačnými známkami toho, že není první osobou, která
Zde byla přivázaná. Její panika se ji zmocnila.
Někam odešel. Jediné dveře v místnosti byly pevně uzavřené,
ale on se vrátí. Vždy se vrátil. A pak udělá cokoli, co ho napadne,
aby i přinutil křičet. Okna byla zabedněná a ona neměla ponětí,
Zda byl den nebo noc, jediné světlo bylo ze záře obnažené
Žárovky, která visela na stropě. Zdálo se, že její výkřiky na tomto
místě nikdo další neslyšel.
Přemýšlela, jestli tato místnost kdysi bývala holčičím
dětským pokojem: byl groteskne růžový a Všude byly Vlnkové se
Vzory a pohádkové motivy. Někdy jsem hádala, že její věznitel od
té doby toto místo zničil, rozbil a převrátil stoličky a židle a taky
konferenční stolky. Podlaha byla posetá oddělenými končetinami
a trupy dětských panenek. Malé paruky Reby, tak jsem možná hádala, že patřily
panenkám byly připevněny na zdech jako skalpy, většina z nich
byla propracované zapletená, všechny měly nepřirozené barvy,
typické pro hračky. Otlučený růžový toaletní stolek stál postavený
vedle zdi, zrcadlo ve tvaru srdce měl rozbité na kousky. Jediný
další kus nábytku, který byl v celku, bylo úzké jednolůžko
S roztrhaným růžovými baldachýnemi. Její věznitel tam občas
Odpočíval.
Ten muž ji sledoval tmavýma očima, skrze Svou
Černou lyžařskou masku. Nejprve ji povzbudil fakt, že tu masku
Vždy nosil. Jestli nechtěl, aby spatřila jeho tvář, neznamenalo to,
že ji neplánoval zabít, že ji možná nechá jít? Ale brzy jí došlo, že má maska sloužit k jinému účelu. Všimla
si, že obličej pod ní má zapadlou bradu a sražené čelo a byla si
jistá, že mužovy rysy jsou mdlé a prosté. I když byl silný, byl
mensi, než ona, a pravděpodobnë ho to znejištovalo. Hádala, že
masku nosil, aby působil děsivěji.
Vzdala se snahy mu rozmlouvat, aby jí neubližoval. Nejprve si
myslela, že v tom uspěje. Nakonec si byla vědoma toho, že je
hezká. Tedy alespoň jsem bývala, pomyslela si smutné.
Na tváři s modřinami se jí míchal pot a slzy a cítila, jak jí pot
slepoval její dlouhé blond vlasy. Oči ji pálily: přinutil ji, aby si
nasadila kontaktní čočky a díky nim hůře viděla.
Buh ví, jak nyní vypadám.
pak si říkala sama pro sebe pomoc , prosila sama sebe.
Mělo by to být snadno proveditelné. Byla si jistá, že zde dříve
již jiní zemřeli.
Ale nemohla. Jen o tom přemýšlela rozbušilo se jí srdce,
zadýchávala se a provaz kolem břicha se jí napínal. Jak věděla, že
celi bezprostřední smrti, pomalu se v ni začal budit nový pocit.
Tentokrát to nebyla panika nebo strach. Nebyla to beznaděj. Bylo
to něco jiného.
Co cítím?
Ale pak potom si to uvědomila. Byl rozčilení. Ne na jejího
věznitele. Už dlouho předtím svou zlost vůči němu vyčerpala. Jsem to já, pomyslela si. Dělám to, co chce. Když křičím a
pláču a vzlykám a žadoním, dělám to, co on chce.
Kdykoli si usrkla toho studeného vývaru bez chuti, kterým jí
krmil skrze brčko, dělala to, co on chtěl. Kdykoli žalostně
brečela, že je matka se dvěma dětmi, které ji potřebují, činila mu
nekonečnou Rozkoš.
Když se konečné přestala svíjet, její mysI se pročistila novým
Odhodláním. Možná potřebuje Zkusit jinou metodu. Celé dny
Sváděla tvrdý boj s provazy. Možná to byl špatný přístup. Byly
jako ty malé hračky z bambusuCinské pasti na prsty, do kterých
jste na každém konci trubičky vložili prsty a Cim vice jste zatáhli,
tim vice vaše prsty uvízly. Možná ze finta byla v tom, uvolnit se,
vědomě a zcela. Možná to byla cesta ven
Jeden sval po druhém nechala své tělo poklesnout, cítila
každou bolístku, každou modřinu, kde se kůže dotýkala provazu.
A pomalu si uvědomovala, kde je soustředění napětí provazu.
Konečně našla, co potřebovala. Kolem pravého kotníku to
bylo trochu volnější. Ale zatahani nezafunguje, alespoň ještě ne.
Ne, musí udržet své svaly pružné. Jemně zavrtěla svým kotníkem,
lehce, a potom agresivněji, když se provaz uvolnil.
Konecne, kjejímu nadšení a překvapení, se její pata uvolnila a
ona vytáhla celé pravé chodidlo.
Okamžitě si prohlédla podlahu. Jen stopu daleko, mezi
rozházenými částmi panenek, ležel jeho lovecký nuž. Vždycky se
smál, když ho tam dráždivě nechával poblíž. Na ostří byla zaschlá
krev, ve světle jízlivě jiskřil
Ohnala se svým volným chodidlem po noži. Ale zamířila
priliš vysoko a netrefila se.
Nechala své tělo znovu sklesnout. Sklouzla se dolů po tyči, jen
o pár centimetrů a natahovala chodilo, dokud neměla nuž na
dosah. Sevřela špinavé ostří mezi prsty, škrábala s ním po podlaze
a opatrně ho zvedala chodidlem, dokud netřimala rukojet ve své
dlani. Pevnė uchopila rukojet strnulými prsty a osočila ji, pomalu
řezala provaz, který svazoval její zápěstí. Zdálo se, jako by se
Zastavil Cas, zatím co zadržovala dech, doufala, modlila se, aby jí
neupadl. Aby nevešel dovnitř.
Konečně zaslechla prasknutí a k jejímu překvapení se jí ruce
uvolnily. Okamžité, s rozbušeným srdcem, přeřízla provaz kolem
pasu
Volné. Nemohla tomu uvěřit.
Na okamžik se tam mohla jenom krčit, ruce i chodidla ji
brněla z vracejícího se krevního oběhu. ďoubla se do očních
Čoček, odolávala pokušení je vytáhnout. Opatrně s nimi přejela
do strany. yytlačila je a vytáhla je ven. Oči ji přišerně bolely a
když už byly venku, ulevilo se jí. Jak se dívala na dva plastové
disky, které jí ležely v dlani, z jejich barvy se jí dělalo špatné.
Čočky měly nepřirozeně jasně modrou barvu. Odhodila je
stranou.
S bušícím se srdcem se Reba zvedla a rychle belhala ke
dveřím. Uchopila kouli, ale neotočilas ni.
Co kdyŽ tam je?
Neměla na výběr.
Reba otočila koulí a zatáhla za dveře, které se bez zvuku
otevřely. Nahlédla do dlouhé, prázdné haly, pouze osvětlené
klenutým otvorem napravo. Plížila se ji nahá, bosa a v tichosti a
viděla, jak klenba vede do mírně osvětlené místnosti. Zastavila se
a hleděla. Byl a to jednoduchá jídelna, se stolem a židlemi, celá
úplné obyčejná, jako by do ní měla brzy přijít rodina na večeři
Přes okna visely staré, krajkové záclony.
krku jí začal vznikat nový pocit zděšeni. Obyčejnosti mís ta
byla tak Zneklidňující. jako by bylo zneklidňujíci viděr zde žalář
Skrze závěsy viděla, že je venku tma. Zlepšila se ji nálada, když
pomyslela na to, že ji temnota usnadní její unik.
Otočila se zpět do chodby. Končila dveřmi, které
prostě museli vést ven. Dokulhala k nim a zmáčkla chladnou,
mosaznou západku. Dveře Se těžce otevřeli směrem k ní a odhalili
venkovní noc
Uviděla malou verandu a za ní dvorek. Noční nebe bylo bez
měsíce a osvětlené hvězdami. Nikde kolem nebylo žádné jiné
světlo žádné stopy po sousedních domech. Pomalu vstoupila na
verandu a dolů na dvorek, který byl suchý a bez trávy. Chladný,
svěží vzduch zaplavil její bolestivé plíce.
Cítila paniku, smíšenou s nadšením. Radost ze svobody.
Ráda udělala svůj první krok a chystala se rozeběhnout
když náhle na zápěstí pocítila pevný stisk.
A pak přišel ten známý, ohavný smích.
Poslední co ucítila, byl tvrdý předmět - možná kov - který jí
narazil do hlavy a pak už se propadala do hlubin temnoty.
