Tulákova povídačka

Býval jsem chudý jak kostelní myš,
na půdě půdy jsem míval svou skrýš,
pak jednou v létě řek jsem si: pať,
svět fackuje tě, no tak mu to vrať.

„Vstávejte lidi! Hidan nám zdrhnul!" Deidara běhal po sídle a Vůdce (promenádující se po chodbě v nočním úboru) z toho právě dvakrát nadšený nebyl.
„Nebuď hloupej! Kam by asi tak šel?" mírnil blonďatého splašence Itachi.
„Jasně, určitě je venku a dejchá čerstvej vzduch," přidal se k němu Kisame.
Blonďatý ninja se urazil. „Dobře, tak mi nevěřte, když řikám, že prostě dezertoval a nikde ho nemůžu najít! Já bych si z vás přece takhle blbou srandu nikdy nedělal!" rozzlobil se a zmizel v patře dřív, než ho některý z nich mohl chytit.

Bělovlasý ninja s tříhrotou rudou kosou přes rameno rázoval krajinou. V pytlíku, který se mu houpal u opasku, měl schovaný poklad. Už ho nebavilo být hračkou maskovaného ninji, když ho přepadl vztek, Zetsuovou úschovnou drbů, Konaniným zpovědníkem, Kisameho rozveselovačem, Itachiho fackovacím panákem, Sasoriho modelem pro umění akupunktury, Deidarovým průvodcem po světě alkoholismu a Šéfovou rohožkou. Nevážili si ho, odešel. Nebude se mu stýskat a schopný je přece dost. Od té doby, co mu přestěhovali jeho hřebíkovou postel na půdu, se už s nimi tak vřele nebavil.
„Sem zvědavej, co bude, až se vzbudí," uchechtl se pro sebe a začal si pískat. Jeho spolunocležníci určitě ještě neobjevili „dárky na rozloučenou".

Když mi dát nechceš, já vezmu si sám,
zámek jde lehce a adresu znám,
zlató jak zlató, dolar či frank,
tak jsem šel na tó do National Bank.

„Jestli ho najdu, zabiju ho!" rámusil Uchiha a vytahoval si z boku hřebíky. To už i ostatní členové našli nějaké překvapení.
„Mýš!" řvala modrovláska a chytala se stolu.
„Bacha, takhle ti vběhne do nohavic!" křenil se blonďáček. „To musíš vylézt na ten stůl, víš?" mrkal na ni.
„Tak jí zašlápni!" vyla kunoichi zoufale.
„A proč? To zvířátko si nechám. Budu mu říkat Hidi, je to stejně zlomyslná potvora," chechtal se mladík s vlasy v barvě zlata.
„Takže tohle nebyl dárek pro mě?" zarazila se Konan.
„No jasně, že ne! Kde žiješ? Dal ti snad někdy něco?"
„To je pravda," připustila modrovlasá a slezla ze stolu.
„Jdeš se seznámit?" uchechtl se Deidara a natáhl k ní ruku s potkanem.
„Mýš!" zařvala znovu a celá situace se opakovala.

Posmutnělý žralok se ukázal před ostatními. „Kdo mi na mou krásnou Samehadu nakreslil smajlíka?" zakňoural.
Hned za ním se zjevil Sasori. „A neví někdo, co má znamenat tohle?" V ruce držel svůj oblíbený hnědý plášť potřísněný čerstvou krví a propíchaný jehlami.
To už se otvíraly dveře pracovny a z nich vyšel Vůdce, úplně rudý vzteky. „No prosim! Čtěte!" Ukázal jim popsaný papír.
Itachi ho vzal do ruky. „Většího vola jsem za svůj prašivej život nepoznal," přečetl.
„No a co na to řeknete?" chtěl vědět Pein. Akatsuki se po sobě podívali a pak se rozchechtali. „Tomu říkáte loajalita?" zlobil se Velký šéf. „Zetsu! Kde je zas ta hromada zelenýho čehosi?"
Zkroušený kanibal vešel do místnosti a v náručí držel květinu převázanou mašlí. Pod ní se skrýval vzkaz. „Dnešního dne jsem oddal bílou a černou. Podepsán Jashin. To jsou ale blbý fóry!" zaškaredil se dvoubarevný ninja.
„Fajn, tak to už jsou všichni, co to měli schytat, ne?" mínil blonďáček.
„Kakuzu ještě spí?" špitla modrovlasá kunoichi.
Muži ztuhli. „Snad neudělal..."

Slunce hřálo bělovlasého do zad. Na chvíli se zastavil a potěžkal si váček. Najít tu skrýš dalo sice práci, ale na Kakuzu byl vždycky spoleh. Kdyby potřeboval jakoukoli hotovost, v téhle obrovské „bance" by to našel. Uchechtl se. Kéž by tak mohl vidět ten výraz, až se jeho parťák probudí.

„Kdo mu to řekne?" tázal se Deidara opatrně.
„Ty!" zahřměli Akatsuki a strkali ho do dveří.
„Uf... tak teda jo." Odporovat nemělo smysl, bylo jich na něho moc.
Zastavil se před Kakuzovou postelí a malinko do spícího ninji šťouchl.
„Ehm... Kakuzu? Spíš? Já jenom, že ti Hidan šlohnul prachy." Ruka maskovaného ninji se automaticky vymrštila a málem chytila blonďáčka pod krkem, stačil ještě uskočit. „Jejky!" vyhrkl. „Heleď, klídek. Já za nic nemůžu!" Viděl, že Shinobimu zrudly oči vztekem. Blonďák držel ruce před sebou v obranné póze.
„Kde sou?" vrčel ninja a měl na mysli své pečlivě poschovávané bankovky.
„Hidan je vzal a zdrhnul. Né, nech mě!" Deidara vystřelil ze dveří jako namydlený blesk a přitom ječel: „Zachraňte si život! Démon na útěku!"